Ke stažení: 8. měsíc myšlenek Roku kněží
19. ledna
Síla příkladu
Církev se má zapojovat do světského úsilí lidského společenství, avšak nikoliv vládnutím, nýbrž službou a pomocí.
Má lidem všech povolání říkat, co znamená žít s Kristem a co znamená „být pro druhé“. Zvláštním způsobem by se pak naše církev měla stavět proti neřesti hybris, tedy proti uctívání síly, nenávisti a iluzionismu, které jsou kořeny všeho zla. Má hovořit o mírnosti, autentičnosti, věrohodnosti, věrnosti, pevnosti, trpělivosti, disciplíně, pokoře, střízlivosti a umírněnosti.
Neměla by podceňovat důležitost lidského „příkladu“…, protože její slova nedostávají význam a sílu z konceptů, nýbrž z „příkladu“.
Dietrich Bonhoeffer
20. ledna
Vzájemně se povzbuzovat
Všichni jsme v procesu růstu
a to ve skutečném smyslu slova.
Stále znovu a znovu si navzájem pomáháme růst.
Naše osobní vztahy jsou však často
narušovány ukvapenými,
falešnými a nepřiměřenými předsudky.
My si máme navzájem pomáhat
a poslední soud přenechat božské trpělivosti.
Jedním z největších příslibů
Nového Zákona je to,
že jsme přijati Boží láskou.
Snažme se tedy být služebníky přijetí.
George Herbert
21. ledna
Duše ekumenického hnutí
Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení (…). Proto si musíme od Ducha svatého vyprošovat milost upřímného sebezáporu, pokory, vlídné služby a bratrské velkodušnosti vůči druhým (…).
Také o proviněních proti jednotě platí svědectví svatého Jana: "Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není" (1 Jan 1,10). Proto pokorně žádáme odpuštění od Boha i od odloučených bratří, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Ať si všichni věřící křesťané uvědomí, že budou tím lépe podporovat, ba uskutečňovat jednotu křesťanů, čím čistší život podle evangelia se budou snažit vést.
Toto obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazývat duchovním ekumenismem.
Druhý vatikánský koncil
(Unitatis redintegratio 7-8)
22. ledna
Aby svět uvěřil
Rozdělení, která jsou mezi křesťany, jsou pohoršením pro svět a překážkou hlásání evangelia. V předvečer svého utrpení a smrti se Pán, obklopen učedníky, horoucně modlil, aby byli jedno, aby tak svět mohl uvěřit (srov. Jan 17, 21).
Jen skrze bratrské společenství mezi křesťany a skrze jejich vzájemnou lásku se poselství Boží lásky stane pro každého člověka věrohodným.
Kdokoli se dnes realisticky podívá na křesťanský svět, pochopí, jak důležité je takové svědectví.
Benedikt XVI.
23. ledna
Jeden zasévá, jiný sklízí
Kdo přesvědčí katolické kněze, aby se co nejvíce sjednotili se služebníky a pastýři jiných tradic?
Je to Ježíš Opuštěný, který ve svém výkřiku opuštěnosti na sebe vzal všechna rozdělení světa, všechny důsledky našich hříchů. To kvůli němu si vycházíme vstříc, máme se rádi a doufáme, že se nevzdáme, i kdyby se to zdálo příliš náročné.
On, který v srdci dějin zaplatil za každé rozdělení ve světě i mezi námi křesťany, ještě neviděl všechny plody onoho svého nesmírného utrpení. Je to On, kdo nás povzbuzuje, abychom zasévali, i když sklízet bude někdo jiný.
A on nás též podněcuje, abychom měli na srdci dobro církve, která bude žít po nás, a přesvědčuje nás, že pokud není nikdo, kdo by začal a vytrval, nebude ani nikdo by dílo dokončil.
Chiara Lubichová
24. ledna
Svatost v každém prostředí života
Skoro všichni, kteří pojednávali o svatosti, chtěli vzdělávat lidi, kteří se stáhli z víru světa, a nebo aspoň předkládali svatost, která k útěku ze světa vede. Má pozornost se však obrací k těm, kteří žijí ve městech, v rodinách, u dvora …
Včela sbírá med z květů, aniž by je poškodila. Zanechá je neporušené a krásné, v takovém stavu, v jakém je našla. Opravdová svatost má ještě lepší účinky. Nejenže nás nevede k předsudkům vůči jakémukoli povolání či zaměstnání, ale navíc mu ještě přidá na kráse a vážnosti …
Je velkou chybou, či dokonce herezí, snažit se vyloučit úsilí o svatost z vojenského prostředí, z obchodu řemeslníků, ze dvorů panovníků či z domů manželů … Všude, kde jsme, můžeme a máme usilovat o dokonalý život.
Sv. František Saleský
25. ledna
„Zákon“ Boží
Neposkvrněným zákonem Páně je láska, která nehledá vlastní zájem, ale dobro druhých. Je nazvána zákonem Páně, protože On ji žije a protože nikdo ji nemá, pokud ji nedostane darem od Něho …
Co udržuje v blažené Trojici největší a nevyslovitelnou jednotu, když ne láska? Láska je tedy zákonem a to zákonem Páně, jež sjednocuje Trojici a váže ji poutem pokoje… Ona je samotnou podstatou Boha…
Tento věčný zákon utváří vesmír a vládne mu.
Sv. Bernard z Clairvaux
26. ledna
Jediná důstojnost, jediné dílo
Jeden je tedy vyvolený Boží lid: "Jeden Pán, jedna víra, jeden křest" (Ef 4,5); společná je důstojnost údů, která vzniká z jejich znovuzrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti, jedna spása, jedna naděje a nerozdělená láska. Není tedy v Kristu a v církvi žádná nerovnost vyplývající z rasy nebo národa, ze společenského postavení nebo pohlaví, poněvadž "už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3,28 řec.; srov. Kol 3,11).
I když tedy v církvi nejdou všichni toutéž cestou, přece jsou všichni povoláni ke svatosti a dostali Božím ospravedlněním stejnou víru (srov. 2 Petr 1,1). Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla. Neboť rozlišení, které Pán stanovil mezi posvěcenými služebníky a ostatním Božím lidem, nese s sebou i spojení, vždyť pastýři a ostatní věřící jsou spjati společnými potřebami.
Druhý vatikánský koncil
(Lumen gentium 32)
27. ledna
Dialog mezi kněžími a laiky
Princip církve – společenství, potvrzený Druhým vatikánským koncilem a mnoha dalšími následnými dokumenty katolického magisteria, odpovídá novým výzvám a může oprávněně nadchnout zvláště mladé kněze. Zároveň však přináší také nemálo těžkostí, protože požaduje spolupráci nejen s biskupem a se spolubratry ve službě, ale též s laiky. Vést s nimi dialog po knězi vyžaduje umění naslouchat, což není vůbec snadná věc, protože zde chybí formace k dialogu a jeho tradice.
V této souvislosti mohu nabídnout svou bohatou zkušenost, protože v období, kdy mi totalitní režim zakázal vykonávat mou službu, jsem žil v tajných skupinách laiků, které byly vedeny jimi samotnými. Kdybych je totiž vedl já, jako kněz, bylo by to z politického hlediska mnohem víc nebezpečné. Byl jsem tak „donucen“ se dialogu naučit, přičemž jsem objevil jeho nesmírnou důležitost pro vytváření společenství.
Kardinál Miloslav Vlk
28. ledna
Jasné rozlišující znamení
Jak se nazývá ona soudržná síla, schopná držet pohromadě farnost, tedy lidi, kteří touží být sjednoceni v Kristu? Vědí to všichni - jmenuje se láska. Je to úžasný dar, nevýslovná ctnost!
Láska vychází z Boha, je tím, co nám On chce sdělit, a šíří se od jednoho člověka k druhému.
Boží dobrota sestupuje z nebe jako životodárná majestátná řeka; tou Bůh lidi miluje a zevnitř je pobízí, aby se milovali též mezi sebou.
To je velký základní zákon církve. Teoreticky je možná jednoduché o ní mluvit, je pěkné ji deklarovat a společně ji vyznávat, avšak uvést ji do praxe je velmi náročné a těžké. Přesto je to nejen možné a stále uskutečnitelné, ale je to právě to jasné rozlišující znamení, výstižně vypovídající o úrovni církevního života.
Pavel VI.
29. ledna
Žádný boj o moc
«Všechny služby a charismata jsou svým způsobem nezbytné pro růst církve» (ChL 27). «My všichni, pastýři i věřící, jsme zavázáni, abychom podporovali a udržovali trvalé a bratrské vztahy mezi nejrůznějšími formami laických sdružení, a to ve vzájemném uznání, přízni a ochotě ke spolupráci» (ChL 31).
Aby tato očekávaná spolupráce vznikala a rozvíjela se, je třeba, aby byli kněží i laici zaměřeni na Krista a ne sami na sebe. Jsou povoláni, aby prosazovali Kristovo království a ne své vlastní zájmy anebo zájmy své skupiny. Neměli by se vnímat jako lidé najatí do boje o moc.
Jediným zájmem svatého Pavla bylo hlásat Krista (srv. Fil 1, 15-19). Svatý Pavel odrazoval Korinťany, aby hovořili o straně Pavla, nebo Apola, Kéfase či Krista (srv. 1 Kor 1, 10-16). Skrze modlitbu, vytrvalou pokoru a ducha, který je připravený plnit Boží vůli, Pán Ježíš ukáže knězi nejlepší způsob, jak utvářet vztahy s laiky.
Kardinál Francis Arinze
30. ledna
Duch vede k tomu, co je podstatné
Žijeme v době, kdy se zdá, že Duch z více stran bourá zažitá schémata, jako např. uzavřené duchovní kasty, malé světy, které téměř nemají co říct současné historicko-společenské realitě. Žijeme v době, ve které ve společnosti, která při hledání vlastní individuality a z partikularistických motivů dělá rozdíly mezi organismy, se Duch snaží člověka znovu přivést k tomu, co je podstatné, k tomu, čemu dal Bůh v Ježíši absolutní prioritu: ke vztahu lásky – společenství mezi jednotlivými lidmi, mezi řeholními rodinami, mezi řeholníky a diecézním klérem, mezi „stavem dokonalosti“ a tím, co Igino Giordani nazývá „duchovním proletariátem“. (…)
Bůh je trojiční společenství, a co se týče lidí, jež stvořil, nemá žádný důležitější cíl, než z nich vytvořit společenství podobné tomu jeho.
Silvano Cola
31. ledna
Bůh mládí a radosti
Jsou dva základní omyly, kterými se ďábel snaží mladé lidi odvést od ctnostného života.
První spočívá v tom, že se snaží mladému člověku namluvit, že sloužit Bohu znamená žít smutný život, který je vzdálen každé zábavě a radosti. Není to tak, drazí mladí. Já vás chci naučit křesťanský způsob života, ve kterém je člověk radostný a spokojený, a chci vám ukázat, v čem spočívá opravdová radost a zábava, abyste pak mohli s prorokem Davidem opakovat: sloužíme Pánu ve svaté radosti, služte Domino in laetitia. (…)
Druhým omylem je pak naděje, že prožiji pohodlně dlouhý život a ve stáří nebo ve chvíli smrti se obrátím. (…) Kdo nám zaručí, že se dožijeme stáří? Bylo by dobré se domluvit se smrtí, aby na nás počkala až do oné chvíle, ale život i smrt jsou v Božích rukou. Jestliže by vám Bůh dopřál dlouhý život, slyšte, co by vám řekl: v cestě, po které syn kráčí v mládí, bude pokračovat i ve stáří až do smrti. (…) Pokud začneme žít dobrý život již teď jako mladí, budeme dobří i v pozdějších letech a dobrá bude i naše smrt, počátek věčného štěstí.
Sv. Jan Bosko
1. února
Spojené údy
Je pravda, že celá Boží církev je uspořádaná podle hierarchických stupňů, které se liší tak, že rozdílné údy tvoří její svaté tělo ve své celosti. Ale, jak říká apoštol – „všichni jsme jedno v Kristu“, proto nikdo není oddělen od poslání svěřené druhému a neexistuje část, ani ta nejmenší, která by nebyla v přímém spojení s hlavou.
Nerozlučné společenské pouto, které existuje mezi námi, a důstojnost, která nám všem náleží, se, moji drazí, zakládají na jednotě víry a křtu, jak to svatě a s autoritou vyjadřuje apoštol Petr: „A vy, jako živé kameny, vytvářejte duchovní stavbu, svaté kněžství, abyste nabízeli skrze Ježíše Krista duchovní oběti Bohu milé“ a dále: „Vy jste vyvolený kmen, královské kněžstvo, svatý národ, lid vykoupených“.
Sv. Lev Veliký
2. února
Maria, ochránkyně svobody a rovnosti
Pro matku jsou děti jednoduše dětmi, nezávisle na jejich úkolech a rolích. Pro Marii jsou údy Kristovy jednoduše jejími dětmi, přijatými pod křížem (Jan 19, 26), nezávisle na tom, co budou, v rozdílnosti svých úkolů, pro církev a v církvi konat.
Řekl bych, že v Marii je zřejmé bytí ve své čistotě, ze kterého se rodí konání – nesčetné aktivity, kterými však bytí není vyčerpáno, ani se s nimi neztotožňuje.
Ona je spolu s Otcem ochránkyní svobody a rovnosti uvnitř Božího lidu. (…) Rovnosti, která neznamená zploštění, protože má svůj zdroj v trojičném životě, kde každý ze tří je jedinečný – rovný dvěma dalším, ale ve své existenci neopakovatelný.
Giuseppe Maria Zanghí
3. února
Svátost počátku
V církvi každý pochází od Krista, neboť byl pokřtěn v něm a od něho dostal jako dar jeho Ducha. Každý s sebou nese – když svědčí o tomto svém základu – Ježíše Krista, vnáší Ježíše Krista do církevního společenství. Každý je tedy v určitém smyslu „výchozím bodem“ církve. (…)
Ale to nečiní nijak nadbytečnou repraesentatio Christi capitis („přítomnost“ Krista hlavy) pro jednotu církve (…). Představitelé byli darováni církvi, aby jí udržovali ve spojení s počátkem a v jednotě, jako svátostí tohoto počátku.
Klaus Hemmerle
4. února
„Já“ kněze v „já“ Krista
V eucharistii se nám Kristus zcela daruje. (…) Nyní i tento akt darování, tuto svou moc dát nám Boha, chce svěřit, darovat ho nám, svým přátelům, kněžím. Čiňte pro církev, čiňte pro společenství to, co jsem učinil já. Daruji se vám tak, abyste vy byli živým a neustálým gestem mého darování. Jednejte v mé osobě, jednejte tak, abych já sám jednal ve vás. (…)
Kněz tedy bude moci být knězem, pouze bude-li žít v Kristově nitru, zcela spojený s jeho životem a s jeho láskou, a pokud se skrze toto své spojení s Kristem i on zřekne sebe sama a stane se nejmenším, chudým, čistým.
Když kněz říká „já“, musí se ztotožnit s Kristovým „já“, protože Kristus sám chce říci „já“ v něm.
Klaus Hemmerle
5. února
Význam a skutečnost
Kněžstvo má hlásat slovo, ale kázání není formou Božího slova, nýbrž jen jeho zprostředkováním. Evangelium neslouží ke kázání a není to důl a poklad citací pro kazatele na kazatelně. Kázání má funkci úvodu do evangelia takového, jaké je.
Totéž platí pro katechismus a pro další nástroje křesťanského vzdělávání (…).
Totéž platí, na jiné úrovni, i pro liturgii v jejím celku i v jednotlivých prvcích: nakolik je důležité, aby křesťanský lid slavil důstojným způsobem památku Kristova utrpení, je stejně tak nezbytné (…) aby skrze všechny obřady okamžitě nalézal jejich význam a skutečnost, a neviděl nikdy v samotných obřadech, jakkoliv krásných a důstojných, účel a cíl.
Hans Urs von Balthasar
6. února
Průzračnost Ježíše Krista
Kněží jsou povoláni k pokračování přítomnosti Krista, jediného velekněze, následováním jeho životního stylu a průzračným svědectvím svého života ve stádci jim svěřeném. (…)
Kněží jsou v církvi a pro církev svátostným zpřítomněním Krista, Hlavy a Pastýře, ohlašují s plnou mocí jeho slova, opakují jeho spásonosná gesta odpuštění, především ve svátostech křtu, smíření a eucharistie; pečují láskyplně až do úplného sebeobětování o své stádce, které shromažďují v jednotě a vedou k Otci skrze Krista v Duchu svatém.
Jedním slovem: cílem života a práce kněží je zvěstování evangelia světu a budování církve ve jménu a v osobě Krista, Hlavy a Pastýře.
Jan Pavel II.
(Pastores dabo vobis 15)
7. února
Zřeknutí se nezávislosti
V Janově evangeliu se velmi často nachází tato Ježíšova slova: „Moje slova nejsou moje, ale Otcova…, skutky, které konám, nejsou moje ale Otce…“.
Zdá se, že Ježíš se vzdává veškeré nezávislosti na Otci a že ztrácí veškerou nezávislost – on je božsko-lidskou osobou, vtělenou do dějin, zjevně ovlivňovanou kulturou a strukturami doby. Ve skutečnosti je však osobou zcela svobodnou, natolik, že je schopen obětovat svůj život a zemřít „za“ lidstvo.
A nikdo nemá větší lásku, nikdo není tak blízko Boží dokonalosti, než ten, kdo dá svůj život za druhé. Nyní, dát život znamená odloučit se od sebe sama a od druhých, zříci se svého majetku a svých myšlenek, své kultury, své duchovní formace, svých iniciativ. Čili žít evangelní rady. (…)
Co je tedy poslušnost, ne-li chudoba: nebýt, nemít? Co je poslušnost, ne-li čistota: být prostí, nelpět na sobě, na druhých, na věcech?
Silvano Cola
8. února
Ne úslužní, ale milosrdní
Za pokrytce je právem považován ten, kdo předstírá, že mu leží na srdci kázeň, a přitom dělá ze služby duším nástroj moci. Ale je ještě větším hříchem, když se vůči špatným lidem snaží být úslužný a nikoliv přísný.
Je tedy nutné, abychom při službě uzdravování zranění hříchů lidí nám svěřených s co největší péčí obvazovali nemocnou část a zároveň přitom utahovali (obvaz) opatrně, abychom tak naplnili povinnost napravovat hříšníky, aniž by nám přitom scházelo slitování.
Pochopení dává poznat v pastýři matku. Kázeň zas ukazuje jeho otcovskou sílu. Je třeba mít se stále na pozoru, aby se kázeň nestala přehnanou přísností a pochopení se neproměnilo ve slabost. Kázeň a milosrdenství totiž ztrácí svou hodnotu, když se uplatňuje jedno nezávisle na druhém.
Sv. Řehoř Veliký
9. února
Komunitní forma služby
Kněžská služba má radikální „komunitní formu“ a může být splněna pouze jako „společné dílo.“ (…)
Kněžská služba spočívá především v jednotě a v zodpovědné a nutné spolupráci se službou biskupa v péči o univerzální církev a o jednotlivé místní církve; jim když kněží slouží, tvoří společně s biskupem jediné presbyterium.
Každý kněz, diecézní i řádový, je spojen na základě svátosti kněžství s ostatními členy presbyteria zvláštními pouty apoštolské lásky, služby a bratrství.
Vždyť všichni diecézní i řádoví kněží mají účast na jednom kněžství Krista, Hlavy a Pastýře, a všichni mají jen jeden cíl: vybudovat Kristovo tělo. To s sebou zvlášť v dnešních poměrech přináší různé úkoly a nové přizpůsobování a v průběhu staletí je třeba obohacování stále novými charizmaty.
Jan Pavel II.
(Pastores dabo vobis 17)
10. února
Presbyterium, síla jednoty
Jednota kněží s biskupy je požadavek dnešní doby, poněvadž z různých důvodů musí dnes apoštolské působení nejen se projevovat mnoha různými formami, nýbrž také překračovat hranice jedné farnosti nebo diecéze. Proto žádný kněz není s to dobře plnit své poslání odděleně a jako jedinec, nýbrž jen spojenými silami s jinými kněžími pod vedením těch, kdo jsou představenými v církvi. (…).
Jednotliví kněží jsou tedy spojeni se svými spolubratry poutem lásky, modlitby a všestranné spolupráce. Tak se projevuje jednota, kterou Kristus chtěl mít dokonale uskutečněnou u svých, aby svět poznal, že Syn byl poslán od Otce.
Druhý vatikánský koncil
(Presbyterorum ordinis 7-8)
11. února
Zbožštění v jednotě
Zlo světa, stejně jako zlo duší a církve, které je v kněžích, pochází jen z nedostatku jednoty, z toho, že se oddělují od svého středu a vrhají se za přeludy, (…) protože tak se vzdalují od svého podstatného základu, od toho, co má být jejich jediným středem, od jednoty!
Květ v klopě, který charakterizuje mou církev, je jednota. Ta jednota, která je mnohým neznáma a jinými málo ceněna, která však je odleskem božství a která není pouze jedním z Božích atributů, nýbrž je mnohem víc: je samotnou podstatou Boha, který je jednota! (…)
Takže chtějí-li být kněží důslední ve svém poslání, ve svém božském povolání, musí se zbožštit v jednotě. (…)
Sním o dokonalosti této jednoty kněží ve Mně, mezi nimi navzájem (…) a s mými zástupci na zemi. Ano, sním o sjednocení v poslušnosti, ale ještě více: o jednotě úmyslů, citů, duší a tužeb k mé slávě.
Conchita Cabrera De Armida
12. února
Jako struny na citeře
Biskup má více než kdo jiný milost pochopit potřeby místní církve, jíž je pastýřem a základem.
Když dokáže kněz upřímně milovat vlastního biskupa, snaží se být s ním plně za jedno a nabízí se mu s ochotou a poslušností, jak to činil Ježíš vůči svému Otci, pochopí, jak nejlépe vykonávat svou službu a jak se starat spolu s biskupem o potřeby diecéze. (…)
Kéž se tak může na kněze vztahovat chvála, kterou adresuje efezanům svatý Ignác z Antiochie: „Vaše presbyterium, oprávněně pověstné, hodné Boha, je harmonicky sjednocené s biskupem jako struny na citeře.“
Chiara Lubichová
13. února
Synovský vztah
Poslušnost uvnitř církve a církevních společenství získává rozměr služby v budování jediného těla.
Poslouchat biskupa znamená poslouchat toho, kdo je Božím nástrojem spásy, znamená to být poslušný samotnému Bohu. Svatý Ignác z Antiochie píše: „Vím, že vaši svatí kněží nezneužili toho, že jejich biskup je mladý, ale podřizují se mu jako ti, kteří mají smysl pro Boha, jako by se podřizovali samotnému Otci Ježíše Krista, který je biskupem celého světa“ (Ad Magn. 3, 1).
Svatý Jeroným říká: „Buď biskupovi podřízen a pohlížej na něj jako na otce své duše. Synové milují; to otroci mají strach.“ (Dopisy 52, 7).
Silvano Cola
14. února
Petrovo poslání: sloužit jednotě
„Ty jsi Kristus, syn Boha živého“. Na toto Petrovo inspirované vyznání víry Ježíš odpovídá: „Ty jsi Petr a na této skále vystavím svou církev (…). Tobě dám klíče království nebeského“.
Je to poprvé, co Ježíš mluví o církvi, jejímž posláním je uskutečnění nezměrného Božího plánu sjednotit v Kristu celé lidstvo v jednu jedinou rodinu. Poslání Petra a jeho nástupců je sloužit právě této jednotě jediné Boží církve vzniklé z židů i pohanů. Jeho nenahraditelná služba má dbát na to, aby se církev nikdy neztotožňovala s jediným národem, s jedinou kulturou, ale aby byla církví všech národů, a tak zpřítomňovala mezi lidmi (…) Boží pokoj a obnovující sílu jeho lásky.
Sloužit tedy vnitřní jednotě, která vychází z Božího pokoje, jednotě těch, kteří se v Kristu stali bratry a sestrami, to je vlastní poslání papeže.
Benedikt XVI.
15. března
Společný „střed“ kněží
Farář, který by ve své nezkušenosti viděl pouze vlastní farnost a jeho kněžská aktivita by byla zaměřená pouze na ni, by zmenšoval velikost své služby, kterou poskytuje v rámci presbyteria své diecéze. Též biskup, který by žil jen pro vlastní diecézi a nepovažoval se současně za biskupa všeobecné církve, by ochuzoval svou službu.
Vztah s širším celkem bezpochyby vyžaduje poslušnost, podřízení se onomu repraesentatio Christi capitis v tom, kdo je naším představeným. Ale to ještě není vše. Kněžská pravomoc musí být chápána v souvislosti s ostatními, kteří vykonávají stejnou službu. (...) Pouze tak je jasné, že jednotlivý kněz nenahrazuje caput Cristi, ale uznává relativitu vlastního úkolu repraesentatio. To, že Kristus v knězi působí jako caput, naprosto nesmazává skutečnost, že Kristus je jako caput nad každým knězem. Avšak to se stává zřejmým, pokud kněží nechají mezi sebou onen prostor, v němž vyniká Kristus jako jejich společný střed.
Klaus Hemmerle
16. března
Svoboda od sebe sama
Poslušnost, to je chudoba ve vztahu k sobě samému. Říká se, že to je nejnáročnější věc. Je totiž poměrně snadné zříci se někoho nebo něčeho, co je mimo mne, zříci se však sebe, to se zdá příliš namáhavé.
Je tomu tak možná proto, že jsme nepochopili, jak nezbytné a konstruktivní je toto zřeknutí se. Největší omezení naší svobody totiž pocházejí z vlastního lpění na nás samotných. Jakožto tvorové se spontánně snažíme sami sebe vůči druhým prosadit, kdežto zákon života spočívá právě v zapření sebe, abychom potvrdili druhého. (…)
Co je tedy poslušnost? Je to totální láska. Když jsi naplno láskou, (…) nemáš již vlastní vůli, ale vůli druhého, nejednáš ze své osobní iniciativy, ale snažíš se rozvíjet iniciativu druhého. A pokud náhodou bližní, který je vedle tebe nebo s tebou žije, dělá totéž ve vztahu k tobě, v této výměně lásky je Láska.
Tehdy to již není tvá iniciativa nebo iniciativa toho druhého, není v tom zřejmá tvá vůle nebo jeho vůle, ale vůle Boží.
Silvano Cola
17. března
Poslušnost umožňuje vidět
Nikdy nebudeš moci vidět, pokud nebudeš poslušný...
Jestliže budeš hluchý k hlasu, který přikazuje, staneš se též slepým.
Poslouchej tedy se srdečným citem, abys mohl zřít okem kontemplace...
Bůh vkládá do srdce oko, když vlévá světlo kontemplace do toho, který poslouchá.
Sv. Antonín z Padovy
18. března
Odvaha mluvit, odvaha mlčet
Představený má být v mluvení obdařen pokornou autoritou, zatímco podřízený má být obdařen svobodnou pokorou. Často však lidé tento pořádek zaměňují.
Vskutku někdy jeden hovoří nadutý pýchou a myslí si, že mluví ze svobodné autority, druhý zas ze zbabělého strachu mlčí a myslí si, že mlčí z pokory. (…)
Pokud ten první přistupuje ke svým podřízeným, aniž by bral v úvahu Toho, na němž všichni závisí, stává se pyšným a chlubí se pýchou, jako by to byla autorita. Ten druhý, pokud se naopak bojí, že ztratí přízeň představeného, pročež podstupuje dočasnou újmu, skrývá, co si myslí, a v sobě mlčky nazývá strach, který jej sužuje, pokorou. Ve svém mlčení však soudí toho, kterému nic nechce říci, a tak se stává, že v tom, v čem se považuje za pokorného, je naopak velmi pyšný.
A tak je třeba vždy rozlišovat svobodu od pýchy a pokoru od plachosti, abychom nezaměňovali pokoru s plachostí nebo svobodu s pýchou.
Sv. Řehoř Veliký |
