6. měsíc roku kněží
Ke stažení: 6. měsíc myšlenek Roku kněží 19. listopadu Milovaní, nepíšu vám o nějakém novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, nové. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. 1 Jan 2, 7.8.10 20. listopadu Myšlenka společenství jakožto účasti na trojičním životě je se zvláštním důrazem vysvětlena v Janově evangeliu. Učedník může mít už v čase pozemského putování, pro své společenství se Synem, podíl na božském životě Jeho i Otcově: «Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.» (1 Jan 1, 3) Tento život společenství s Bohem a mezi námi je vlastním cílem hlásání evangelia a křesťanského obrácení: «Co jsme viděli a slyšeli..., zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství.» (1 Jan 1, 2) Toto dvojí společenství - s Bohem a mezi námi - se tedy nedá rozdělit. Kde se zničí společenství s Bohem, což je společenství s Otcem, se Synem a s Duchem svatým, tam se také zničí základ a zdroj společenství mezi námi. A tam, kde se nežije společenství mezi námi, také společenství s Trojičním Bohem není živé a pravdivé. Benedikt XVI. 21. listopadu Spiritualita společenství znamená v prvé řadě obrátit srdce k tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních, žijících kolem nás. Spiritualita společenství znamená též schopnost vnímat, v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve, každého bratra ve víře jako někoho, kdo “mi patří”, abychom dokázali sdílet jeho radosti i utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství. Spiritualita společenství znamená dále schopnost vidět v druhém především to pozitivní, abychom ho mohli přijmout a ocenit jako Boží dar, “dar pro mne”, kromě bratra, který ho přímo dostal. Spiritualita společenství je také umění “vytvořit prostor” bratru tím, že poneseme břemena jeden druhého (srov. Gal 6,2) a budeme čelit sobeckému pokušení, které na nás neustále útočí a vyvolává soupeření, kariérismus, nedůvěru a žárlivost. Jan Pavel II. 22. listopadu Vypráví se, že jeden nešťastný kněz, krátce před svou apostazí, řekl vizitátorovi, který se ho snažil potěšit: «Teď už nejsem víc než filozof, tedy osamocený člověk.» Hořká reflexe, ale jak trefně správná! Zanechal mimo sebe Přítomnost, bez níž nezbude člověku nic víc než vyhnanství a samota. Mnozí to necítí, protože žijí (…) «zakořenění ve světě jako mořské řasy na skalisku» (Klement Alexandrijský) (…). Nebo různými způsoby se snaží oklamat svou žízeň a hledat za církev nějakou náhražku. Avšak kdo v hlubině svého bytí pochopí (…) povolání, které za tím stojí, pochopí, že ani přátelství, ani láska a ani žádná sociální skupina, které jeho existenci podpírají, nemohou utišit jeho žízeň po společenství (…). Nic z toho, co člověk tvoří, nebo z toho, co plánuje, jej nevytrhne ze samoty. Ta se přímo prohlubuje do té míry, v níž objevuje sám sebe. Protože ona není nic jiného než opak společenství, k němuž je člověk povolán. V tom je jeho šířka i hloubka. Henry de Lubac 23. listopadu Církev je společenství a spása je život ve společenství. (…) Sama moderní kultura zdůrazňuje, že člověk může nalézt pravdu o sobě a potvrdit svou jedinečnost pouze ve společenství. Společenství, nikoliv rozdělení, jedinečnost, nikoliv chaos, totiž vyjadřují, že jsme stvořeni k obrazu a podobnosti Boha, kterého nám víra předkládá jako trojičního. (…) To, že společenství křesťanů v církvi by mělo být viditelné, je přímo Ježíšovým přáním «aby svět uvěřil». To není nic jiného než společenské vyjádření trojičního tajemství, které dává křesťanství jedinečnost oproti jiným náboženstvím. Silvano Cola 24. listopadu Pozváním Ježíše Krista, Učitele, se společenství jeho učedníků, což je církev, stalo rodinou Otcových synů a dcer (srov. Mt 5, 16.45.48; 6, 26.32; 7,11). Láska, kterou žil jednorozený Syn, se stává charakteristickým znakem členů této rodiny, která je zvána k následování příkladu tohoto svého staršího bratra skrze bratrskou službu, čili diakonii. Vždyť po umytí nohou svých učedníků Ježíš prohlašuje: «Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili tak, jako jsem činil já.» (Jan 13, 15). Sinoda biskupů o Africe (2009) 25. listopadu I když kněží Nového zákona, na základě svátosti svěcení, vykonávají vznešenou a nutnou službu otce a učitele Božího lidu a pro Boží lid, přece jsou zároveň se všemi věřícími křesťany Pánovými učedníky, kteří se stali účastníky jeho království díky povolání od Boha. Kněží tedy mají být v čele takovým způsobem, aby nemysleli na svoje zájmy, nýbrž na zájmy Ježíše Krista, aby spolupracovali s věřícími laiky a mezi nimi se chovali podle příkladu Mistra, který mezi lidi «nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny» (Mt 20, 28). Druhý vatikánský koncil 26. listopadu Moudrost Evangelia nedovoluje kastování - pokorná služka o ní může vědět více než teolog; arský farář více než Lamennais. «Jen jeden je váš Učitel, a vy všichni jste bratři,» řekl Ježíš. Abychom byli všichni bratři, jen jeden může být Učitelem, jako je jen jeden Otec. Jeho učením je toto: aby všichni byli bratry. Proto kdo má vyšší funkce, má nižší pozici. Křesťané mají, ve srovnání se světem, obrácené pozice, protože úrovní lásky je úroveň bratrství. Pod vlivem této milosti tato velkorysost vytváří radikální askezi: buď všechno nebo nic. Kdo to přijme (…), přijímá evangelium: opouští otce, matku, pole i sebe sama, aby ten volný prostor naplnil Božím Duchem; bere na sebe kříž, kterým dostává pod kontrolu své já. Igino Giordani 27. listopadu Kněz má být blízký komunitě, musí žít s lidmi, chápat je a sjednocovat se s nimi; ale toto “sebezřeknutí”, tato jednoduchost křesťana mezi křesťany se stane výmluvnou a bude doopravdy zpřítomňovat Kristovu lásku pouze tehdy, bude-li kněz nablízku lidem svou mírností a jednoduchostí, ale ponese-li v sobě zároveň též celou velikost a důstojnost svého poslání a svátostného charakteru své služby. Jedině tak je účinným znamením a přítomností Krista, který “se zřekl” sebe sama. Klaus Hemmerle 28. listopadu Pastýři nejsou odděleni od stádce, ale jsou jeho součástí – i oni jsou adresáty všech nároků křesťanského povolání. Jejich služba je v žádném případě neautorizuje k vytvoření nějaké zvláštní kasty; naopak jsou posláni ke službě společenství uprostřed všech. Co se týká všeobecného kněžství, bylo by mylné omezovat jej na praktikování individuální zbožnosti (…). Křesťanský kult přece spočívá v proměně světa skrze božskou lásku, jeho hlavním úkolem je vytvořit a podporovat společenství. Spojením svého láskyplného života s Kristovou obětí uskutečňuje kněžský lid dynamiku lásky, která vstupuje do světa a postupně jej proměňuje. Je zřejmé, že tento úkol má užší vztah s činností prostředníka, než s rituálními oběťmi v pojetí starého kultu. Je však pravdou, že to je neuskutečnitelné bez kněžského prostřednictví Krista a toto prostřednictví nelze přijmout, pokud by nebylo zjevné. Odtud tedy potřeba služby, která to zviditelní a uvede do činnosti. Albert Vanhoye 29. listopadu Maria, laička jako my laici, zdůrazňuje, že podstatou křesťanství je láska, a že též kněží a biskupové mají být nejprve pravými křesťany, živými ukřižovanými jako Ježíš, který na kříži založil svou církev. Maria dále poukazuje v církvi na onen základní aspekt lásky, která ji sjednocuje, a tak představuje světu Kristovu Snoubenku, po které Ježíš touží a kterou dnešní lidé očekávají: uspořádaná láska, láska ve struktuře. Pouze podtržením této základní dimenze může dnes církev důstojně naplňovat poslání kontaktu a dialogu se světem, který se často nezajímá ani tak o hierarchii, ale je citlivý na svědectví lásky v církvi, duši světa. Chiara Lubichová 30. listopadu Je třeba zlepšit organizaci naší pastorace postupně se zvyšující podporou spoluzodpovědnosti všech údů Božího lidu, při respektování jejich povolání a úloh, jakožto zasvěcených osob a laiků. To vyžaduje proměnu přístupu zvláště ve vztahu k laikům – začít je považovat za „spolupracovníky“ kléru a uznat je jako skutečně „spoluzodpovědné“ za existenci a činnost církve. To by podpořilo vznik zralého a zapojeného laikátu. Toto obecné povědomí všech pokřtěných, že jsou církví, neumenšuje zodpovědnost farářů. Týká se to právě vás, vážení faráři, podporovat duchovní a apoštolský růst těch, kteří jsou již aktivní a spolupracují s vámi ve farnostech; to oni jsou jádrem komunity, která se stane kvasem pro druhé. Benedikt XVI. 1. prosince Jeden je tedy vyvolený Boží lid (…); společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti, jedna spása, jedna naděje a nerozdělená láska. Není tedy v Kristu a v církvi žádná nerovnost (…). Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla. (…) A tak v rozmanitosti vydávají všichni svědectví o podivuhodné jednotě v Kristově těle (…), aby všichni plnili nové přikázání lásky. O tom praví krásně sv. Augustin: „Když mě naplňuje obavou, že jsem pro vás, utěšuje mě, že jsem s vámi. Pro vás jsem totiž biskup, s vámi jsem křesťan. První vyjadřuje úřad, druhé milost; první připomíná nebezpečí, druhé spásu.“ Druhý vatikánský koncil 2. prosince Kněžství, panenství a manželství jsou tři strany rovnostranného trojúhelníku. Dvě se vzpínají k nebi, ukazují na Boha a v něm se setkávají; třetí se rozkládá na zemi, vytváří generace kněží a panen a skrze ně komunikuje s nebem. Jedni přinášejí Boží milosti, druzí je vtělují do lidstva. Společně pak shromažďují z lidstva to, co skrze ony dva prostředníky směřuje k nebi. Je to trojice spojení božského v lidském a lidského v božském. Koluje-li mezi nimi láska, jsou tři a jsou jeden; jsou Božím viaduktem, jímž pokračuje vtělení Syna. V lásce jsou sjednoceni a odlišeni: všichni máme účast na kněžství; všichni, jakožto panenská církev, prožíváme duchovní panenství; všichni jsme duše – Kristovy snoubenky. Igino Giordani 3. prosince Jáhni jsou posvěceni a posláni ke službě církevnímu společenství pod vedením biskupa s presbyteriem. Jako Boží lid, jemuž jsou zasvěceni, nacházejí jáhni normu svého života a svou identitu ve věrnosti Evangeliu a osvíceni znameními Ducha žijí a uskutečňují své poslání způsoby, které jsou různé podle konkrétního historického kontextu. Právě touto připraveností jsou podle své zvláštní milosti povoláni, aby byli vyjádřením Ježíše Krista, služebníka. Tak mají též kněžím a biskupům připomínat služebnou povahu jejich povolání a spolu s nimi oživovat skrze Slovo, svátosti a svědectví lásky onu diakonii, která je povoláním každého Ježíšova učedníka a podstatnou součástí duchovního kultu církve. Italská biskupská konference 4. prosince Jinoch mu řekl: „To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází?“ Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Když jinoch to slovo uslyšel, odešel zarmoucen, protože měl velký majetek. Ježíš pak řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Nato mu Petr řekl: „My jsme opustili všechno a šli jsme z tebou. Co tedy budeme mít?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl život věčný.“ Mt 19, 20-23.27-29 5. prosince Je třeba, aby kněží zkoumali ve světle víry všechno, s čím se setkají, aby se tak naučili užívat věcí správně, podle Boží vůle (…). Nemají považovat církevní úřad za pramen zisku a jeho výnosem rozmnožovat vlastní jmění. (…) Spíše se vybízejí k dobrovolné chudobě, kterou se zjevněji připodobní Kristu a stanou se pohotovějšími k posvátné službě. Kristus se přece pro nás stal chudým, ačkoliv byl bohatý, abychom zbohatli z jeho chudoby. A apoštolové svým příkladem dosvědčovali, že Boží dar, daný zdarma, se musí zdarma dávat, a dovedli žít v hojnosti i snášet nedostatek. Ale i nějaké společné užívání věcí na způsob společenství statků, chváleného v dějinách prvotní církve, výborně upravuje cestu pastýřské lásce. Druhý vatikánský koncil 6. prosince Stejná jistota radikální přítomnosti Boha v druhém člověku, která podporuje společenství (vzájemnost) mezi lidmi, vede též k sdílení hmotných statků. Společenství dober – zřejmě sociálně nejoriginálnější a nejvýznamnější fenomén prvotní křesťanské komunity – není možné považovat za něco nezávazného. Jedná se totiž o účinné prověření naší osobní odpovědi na Boží lásku, tedy lásky k bližnímu. I toto je způsob, jak „ztrácet“ ve prospěch „bytí“ – člověk se odklání od model, aby vstoupil do společenství. Ve chvíli, kdy se nějaký můj bližní ocitne v nouzi, já, pokud mám a nedám, jsem podle slov církevních Otců vrah. Dát tomu, kdo nemá, znamená vrátit Bohu to, co je jeho. Silvano Cola 7. prosince Ježíšovo povolání zde jasně zahrnuje odpoutání se od přirozené rodiny jako podmínku pro zapojení do nové, nadpřirozené rodiny. Ježíš neříká, že nemáme mít rádi otce a matku a nectít je - vždyť ani písmenko ze Zákona nemá být vynecháno. Jde o to, že povolání zahrnuje totální odpoutání se od rodiny, aby mohl jít člověk hlásat Boží království. Zdá se mi, že můžeme nalézt hluboký vztah mezi povoláním ke kněžství celibátem, protože odpoutání od zvláštní rodiny je součástí povolání k následování Ježíše pro dobro celosvětové rodiny. Z tohoto úhlu pohledu celibát není zřeknutím se. Můžeme jej vidět negativně pouze, pokud si jasně neuvědomíme, že ten, kdo je povolán, se má stát v Ježíši „otcem všech věřících“ a činit z nich bratry rodiny celého lidstva. Pasquale Foresi 8. prosince Celé lidstvo vzkvétá v Marii. Maria je květem lidstva. Ona, Neposkvrněná, je květem Poskvrněné. Hříšné lidstvo vykvetlo v Marii, která je celá krásná. A stejně jako červený květ je vděčný zelené rostlině s kořeny i hnojivu, které jí dávají vykvést, tak i Maria tu je, neboť jsme tu byli my hříšníci, kteří jsme přiměli Boha, aby myslel na Marii. My jí dlužíme spásu, ona nám svůj život. Jak je krásná Maria! Ona je stvořením v rozkvětu, stvořením, které kráčí v kráse. Maria je celým vykvetlým stvořením jako koruna stromu. Z nebe se Bůh zamiloval do tohoto Květu květů, opyloval jej Duchem svatým a Maria dala nebi i zemi Plod plodů, Ježíše. Chiara Lubichová 9. prosince Dnes možná jako nikdy předtím závisí věrohodnost kněze na tom, jak sám žije zakotven v žité jednotě, tedy ve formě života se samotným Pánem, jediným Knězem uprostřed, skrze níž může být kněžská služba svědectvím pro všechny. Pokud má kněz být v něčem odborníkem, má jím být ve společenství, v jednotě. Jednota je spiritualitou a formou života kněze. (…) Avšak takovou službu jednotě a pro jednotu nemůže kněz dělat, pokud žije v izolaci. Pouze životem jednoty s biskupem a v rámci presbyteria může ukazovat, že zde nekoná a nemluví on sám, ale Pán. Klaus Hemmerle 10. prosince S Boží pomocí je nezbytné žít službu jednotě, být do ní zamilováni, být jejími služebníky, jejími apoštoly, jejími proroky a jejími mučedníky. V různých prostředích našeho života a práce po nás tedy Bůh chce: a) neříkat ani nedělat nic, co by mohlo způsobit rozdělení, nástrahy, nedůvěru či lhostejnost; b) mít se na pozoru před otcem proradnosti a jeho poslů, což mohou být někdy i lidé ctnostní a dobří přátelé, zneužití Zatraceným; c) s radostí řešit spory, podporovat sjednocení, vést k objevování dobrých stránek věcí, sloužit dialogu. Aby byla plně uhašena žízeň po jednotě, musí obsáhnout všechno stvoření všech dob a míst, všech ras, stran a vyznání. Dom Helder Camara 11. prosince Otec Marek je výborný kněz po stránce věrnosti svým závazkům, počínaje celibátní čistotou a životem modlitby, až po horlivou duchovní správu a přesvědčivé hlásání posvátné nauky. Avšak jdi si s ním popovídat, pokud to dokážeš, buď chvíli s ním. Je dobrý a šikovný „sám o sobě“, ale vše pokazí, když vstoupí do vztahu. Kdo ví, o kolika kněžích by se dalo říci něco takového! V těchto případech by mohlo být hodnocení ještě horší: neexistuje kněz dobrý „sám o sobě“ a pak nemožný ve vztazích s druhými, neboli premiant v životě vnitřním a soukromém a propadlík na rovině společenské a vztahové. (…) Vztah je konstitutivní dimenze lidského života, každé osoby a tím spíše toho, kdo se rozhodl obětovat vlastní život pro hlásání spásy. Hlásání je vztah, spása je vztah, kněžské bytí je vztah. (…) Vztah není akcidentem, ale podstatou bytí a stávání se člověkem - člověkem zdravým, knězem opravdovým, následovníkem věrohodným. Amedeo Cencini 12. prosince My všichni vycházíme z individualistického pojetí kněžství a kněžské formace způsobené zastíněním presbyteria od 4. století. (…) Ekleziologie společenství a misijního poslání církve nás vede k tomu, abychom mluvili o knězi v jiných kategoriích. Především však znovu vynáší na světlo skutečnost presbyteria v plnosti jeho teologického a pastoračního významu. To, že svátost kněžského svěcení zakládá jediné presbyterium (PO 8), je pravda jistá, avšak jen málo přijatá a prožívaná. Toto tvrzení vyžaduje obrácení a nové formy kněžského společenství i pastoračních priorit. Žádný kněz nemůže plně realizovat své poslání, pokud působí sám a na vlastní pěst, aniž by spojil své síly s dalšími kněžími pod vedením těch, kdo řídí církev. (PO 7) Lombardská kněžská komise 13. prosince V duchu bratrství ať kněží nezapomínají na pohostinnost, ať pěstují dobročinnost a společenství majetku; zvláště ať se starají o nemocné, stísněné, přetížené prací, osamělé, vyhoštěné z vlasti a o pronásledované. Ať se také ochotně a s radostí scházejí, aby si oddechli (…). Ať si také kněží poskytují vzájemnou oporu při pěstování duchovního a intelektuálního života, aby dovedli lépe spolupracovat ve své službě a byli uchráněni od nebezpečí, která mohou povstat z osamocení; je třeba mezi nimi podporovat nějaký společný život nebo sdružování. Formy to může mít různé, s ohledem na různé osobní nebo pastorační potřeby, např. společné bydlení, kde je to možné, společné stolování nebo aspoň časté a pravidelné schůzky. Druhý vatikánský koncil 14. prosince Nikdy se nebude kněžím dostatečně doporučovat určitý druh společného života, zcela zaměřeného na duchovní službu, časté setkávání se s bratrskou výměnou myšlenek, rad a zkušeností, podněcování vzniku sdružení, která napomáhají kněžské svatosti. Ať kněží uvažují nad napomenutím koncilu, který je vyzývá ke společné účasti na kněžství, aby se cítili skutečně odpovědni za své bratry znepokojené těžkostmi, které vážně ohrožují Boží dar v nich. Nechť jsou ochotně k dispozici těm, kdo nejvíce potřebují lásku, pochopení, modlitby, diskrétní, ale účinnou pomoc, a mohou počítat s neomezenou činorodou láskou ze strany těch, kteří jsou a mají být jejich nejopravdovějšími přáteli. Pavel VI. 15. prosince Být jedno znamená vytvořit mezi sebou rodinu, takovou rodinu, jejímž pozemským vzorem je rodina z Nazareta – soužití panenských osob, nadpřirozené, ale i hluboce lidské, protože jeho jediným poutem je ona božskolidská láska, která naplňuje a přesahuje nároky každého lidského citu. (…) Jestliže tvoříme rodinu, je vyřešen i problém starých kněží, neboť je absurdní a odporující Ježíšovu přikázání dovolit, aby starý či nemocný kněz žil opuštěn v samotě a anonymitě. (…) Taková rodina je krásná a přitažlivá, protože z ní čiší harmonie jednoty; je to domov otevřený spolubratřím i bohoslovcům, centrum společenství, neboť kde žije Ježíš, nehrají roli mezigenerační rozdíly. Ježíš je stále aktuální, stále současný. Je Boží Logos, teolog, Moudrost, jež se neustále rodí na zemi v tom, kdo žije jako Maria. Silvano Cola 16. prosince Viděl jsem faráře a kaplany nejrůznější povahy, formace, věku... a dobrého ducha: postupně se skrze dobrou vůli dostali až na hlubinu, k pastorační zralosti, k lásce a svornosti, jež prospívají lidu. Dospěli až ke společnému rozjímání, vzájemným zpovědím, rovnoměrnému rozdělení příjmů ze služby; mladí se rozvíjeli díky zkušenosti starých, staří podporovali iniciativy mladých. (…) Starý kněz: osvěcuje, instruuje, je důvěryhodný, představuje posvátný prostor; přijímá a staví se ke knězi jako ke spolupracovníkovi; láskyplně mu pomáhá a s úctou jej opravuje; projevuje mu důvěru a má na srdci starost, aby vychoval budoucího faráře nebo i svého nástupce; podporuje všechny jeho dobré vlohy; a hlavně jej miluje a hledá jeho skutečné dobro. Mladý kněz: je pokorný, podřízený, mluví v dobrém; nabízí se k práci, nechá se vést, rozšiřuje a brání člověka a pastoraci; koná všemožné dobro a připravuje se na práci a budoucí větší službu. Giacomo Alberione 17. prosince Je důležité mít kolem sebe presbyterium, společenství kněží, kteří si pomáhají, kteří jdou společně po stejné cestě. Zdá se mi to důležité i proto, že pokud mladí vidí kněze velmi izolované, smutné a unavené, řeknou si: jestli toto by měla být má budoucnost, tak do toho nejdu. Je třeba vytvořit toto společenství života, které ukazuje mladým: ano, to může být budoucností i pro mě, tak je možné žít. Benedikt XVI. 18. prosince V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, Řím 12, 10.15-17 |
