4. měsíc roku kněží
19. září V našem kněžském poslání není tak důležité to, co děláš, jako to, co jsi. Bezpochyby máme mnoho věcí konat a nesmíme se poddat lenosti, avšak vše, o co se pilně snažíme, nese ovoce jen tehdy, vyjadřuje-li, kým jsme, a je-li z našich skutků zřejmé hluboké sjednocení s Kristem: být Kristovými nástroji, být ústy jimiž mluví Kristus, být rukama skrze něž jedná Kristus. Bytí dokáže přesvědčit. Činnost je důvěryhodná, nakolik je ovocem a vyjádřením bytí. Benedikt XVI. 20. září Pastorační péče často zahlcuje duši vším možným a my se uprostřed mnoha starostí stáváme neschopnými vyčkávat. Moudrý (z knihy Kazatel, pozn. red.) to rozumnými slovy zapovídá: «Nenech se, můj synu, pohltit mnohými věcmi». Když je mysl pro mnoho starostí roztěkaná, nemůže se naplno věnovat jednotlivým oblastem své působnosti. Je-li v naší činnosti ustaraný neklid příliš velký, duše už nemá sílu, která pochází z vnitřního usebrání: je pozorná jen na dobré zvládnutí toho, na co je zaměřená, ale sebe zanedbává, umí dobře zvládnout tolik věcí, ale o sebe se nestará. Sv. Řehoř Veliký 21. září Pokud jsme si zvolili Boha jako Ideál – což je naše identita – a pokud jsme dali na první místo to, co konkrétně požaduje, tak je třeba vyhradit ve svém srdci první místo jeho Slovu a jeho vůli. Jeho vůle musí mít přednost před vším ostatním. Každá jiná věc se před ní musí jistým způsobem stát nepatrnou. To je ona svatá nepatrnost, o které mluví někteří svatí. Nemáme tolik přikládat v našem životě význam například tomu, že jsme zdraví nebo nemocní, že studujeme nebo sloužíme, že spíme nebo se modlíme, že žijeme nebo umíráme. Je důležité žít Slovo, být živým Slovem. Chiara Lubichová 22. září Zatímco nám evangelia nabízejí nespočet Kristových slov, přinášejí pouze tři slova Boha Otce. Jak moc by pro nás měla být cenná! Jedno z nich je radou, jedinou Otcovou radou svým dětem. S jakou nekonečnou synovskou úctou ji máme přijímat a s jakou ochotou ji následovat! Tato rada, která obsahuje tajemství svatosti pro všechny, je jednoduchá a lze ji vyjádřit jediným slovem: «Toho poslouchejte» (Mt 17, 5). To říká Otec, když ukazuje na svého milovaného Syna. Věnovat se modlitbě je tedy velkým skutkem poslušnosti Otci; jde o to, abychom jako Maria usedli u Kristových nohou a naslouchali jeho Slovu; přesněji řečeno, abychom naslouchali jemu, který k nám hovoří. Víc než jeho slovům máme věnovat pozornost jemu samotnému. Začínáme modlitbu tím, že si přečteme úryvek evangelia. Tento způsob lze doporučit, ale jen pod podmínkou, že ten text čteme ne jako nějaký profesor literatury, ale jako zamilovaná dívka, která za čtenými písmeny a slovy, slyší tlukot srdce svého milého. Henri Caffarel 23. září To slovo musíte uvádět ve skutek a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však důkladně zahledí do dokonalého zákona svobody a přitom vytrvá, kdo není jen posluchač zapomnětlivý, ale skutečně podle toho jedná, ten v tom jednání najde svou blaženost. Jak 1, 22-25 24. září Na začátku Nového zákona se setkáváme s postavou Panny Marie. Její «fiat mihi secundum verbum tuum» už není vyjádřením pouhých zásnub, ale vyjadřuje svatbu Boha s tou, která zosobňuje lidstvo poslušné Božímu slovu a Boží vůli. V této Mariině radikální poslušnosti Slovo nezůstává jen poslouchaným Slovem, ale stává se Slovem, které se vtěluje a rodí mezi námi, kteří se takto stáváme jeho bratry. Celá duchovní tradice církve viděla v této výjimečné události, kdy se Slovo v Marii stalo tělem, vzor toho, co se děje v jednotlivcích, když z lásky k Bohu konají jeho vůli: v sobě samých rodí Krista. Silvano Cola 25. září O kolik převyšují nebesa zemi, Iz 55, 9-11 26. září Ježíšova slova v evangeliu jsou jedinečná, úchvatná a inspirující, lze je uvést do života, jsou světlem pro každého člověka, který přijde na tento svět a jsou tedy univerzální. Když je žijeme, vše se mění: vztah k Bohu, k bližním, k nepřátelům. Tato slova dávají správné místo všem hodnotám a odsunují stranou vše, i otce, matku, bratry, vlastní práci,... aby byl Bůh v srdci člověka na prvním místě. Proto obsahují též mimořádné přísliby: stokrát více v tomto životě a život věčný. Chiara Lubichová 27. září Učedníci jsou vtaženi do Božího vnitřního života tím, že se ponořují do Božího slova. Boží slovo je, řekl bych, lázní, která je očišťuje, tvořivou mocí, která je proměňuje v Boží osoby. Jakpak jsme na tom v našem životě my? Jsme skutečně proniknuti Božím slovem? Je pravda, že ono je pokrmem, z něhož žijeme, a to více než z chleba a záležitostí tohoto světa? Známe ho skutečně dobře? Milujeme ho? Zabýváme se tím slovem do hloubky až tak, že ono skutečně vtiskuje ráz našemu životu a tvar našim myšlenkám ? Nebo jsou spíše naše myšlenky stále znovu formovány tím, co říká a dělá většina? Není až příliš často názor většiny měřítkem podle něhož se řídíme? Nezabředli jsme snad nakonec do povrchnosti toho, co běžně imponuje dnešnímu člověku? Necháme se v hloubce naší duše opravdově očišťovat Božím slovem? Benedikt XVI. 28. září První křesťanské komunity dokonale pochopily Ježíšovo poselství a žily ho v sociálním rozměru tak, aby se staly jedním srdcem a jednou duší. Tajemství Boha ve třech osobách uvedli první křesťané do života tím, že ho nevztáhli jen na duchovní život, ale také do vzájemných vztahů: například společenství hmotného majetku je účinným potvrzením toho, v co uvěřili a k čemu se hlásili. Přilnout k víře a pak nejednat podle vzoru, který víra ukládá, je pro ně lží vedoucí ke smrti: nikoliv pouze ke smrti duchovní, ale i psychologické a ekleziální. (...) Pracovat, trpět či dokonce zemřít pro toto poselství je ve shodě s Božím plánem o účasti jednotlivců i celého lidstva na věčné spáse. Znamená to také nalézt optimální realizaci svých osobních možností. (...) Tak můžeme jistým způsobem prožívat totéž dobrodružství, které žil Ježíš, člověk a Bůh. Silvano Cola 29. září Svatodušní znamení různých jazyků, v nichž lidé rozumí evangeliu zvěstovanému ústy apoštolů, znamená též to, že evangelium je všeobecné katolické poselství, které lze žít a vyjadřovat ve všech národech a kulturách. Evangelium je díky této své univerzalitě také sjednocující silou všech národů. Tato síla pochází od Ducha svatého, který vytváří jednotu, jež definitivně přemáhá bábelské rozdělení. Druhý vatikánský koncil ze stejného důvodu tvrdí, že «v Kristu je církev jistým způsobem svátostí čili znamením a nástrojem nejhlubšího spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení» (LG 1). Nikdy nesmíme zapomenout na toto povolání a poslání církve. Kardinál Claudio Hummes 30. září Pán posílá učedníky ohlašovat evangelium po dvou, aby ukázal na důležitost dvou příkazů lásky, tj. k Bohu a k bližnímu, protože lásku nelze uskutečňovat mezi méně než dvěma osobami. Nikdo nemá lásku v pravém slova smyslu, pokud se v ní obrací jen sám k sobě; láska musí směřovat k někomu druhému, aby byla skutečně láskou. Toto Pánovo gesto, kterým bez dalšího vysvětlení posílá učedníky kázat po dvou, znamená, že kdo nemá lásku k bližnímu, nemá ani kázat. Sv. Řehoř Veliký 1. října Pociťuji v sobě povolání ke kněžství. Ach Ježíši, s jakou láskou bych tě držela ve svých rukou... S jakou láskou bych tě rozdávala lidem... Zatímco jsem velmi toužila stát se knězem, dívala jsem se s obdivem a závistí na pokoru svatého Františka z Assisi a cítila jsem povolání napodobovat ho tím, že se zřeknu vznešené důstojnosti kněžství. (...) Klíč k mému povolání mi poskytla láska. Bylo mi jasné, že je-li církev tajemným tělem, skládajícím se z mnoha údů, nemůže jí chybět část nejdůležitější a nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce, a to srdce že plane láskou. Pochopila jsem, že jedině láska uvádí její údy v činnost. Kdyby tato láska uhasla, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev. Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je všechno... Tu jsem zvolala s velikou, překypující radostí: Ježíši, má lásko... Konečně jsem nalezla své povolání... Mým povoláním je milovat. ... V srdci církve, své Matky, budu láskou. Sv. Terezie z Lisieux 2. října «Rádi bychom viděli Ježíše» (Jan 12, 21). Několik Řeků, kteří přišli do Jeruzaléma na velikonoční pouť, se obrací na Filipa s touto prosbou, která duchovně zaznívala v jubilejním roce i v nás. Současní lidé, stejně jako poutníci před dvěma tisíci lety, možná ne vždy vědomě, vyžadují od dnešních věřících, aby jim nejen “vyprávěli” o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu “ukázali”. Není snad úkolem církve být odrazem Kristova světla v každém období dějin a dát zazářit jeho tváři i generacím nového tisíciletí? Jan Pavel II. 3. října Pro církev je prvním evangelizačním prostředkem svědectví vydávané skutečně křesťanským životem, v němž se člověk zcela oddá Bohu, ale přitom s bezmeznou horlivostí stejně miluje i svého bližního. Dnešní člověk raději naslouchá svědkům než učitelům (…) a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky. Dobře to vystihl svatý Petr ve svém popisu čistého a bezúhonného života, kterým «i takoví, kteří nechtějí víru přijmout, budou získáni beze slov». Církev tedy přivede svět k evangeliu především svým chováním a životem, tj. životem ve věrnosti Kristu, v chudobě a zdrženlivosti, ve svobodném postoji vůči mocným tohoto světa, prostě svou svatostí. Pavel VI. 4. října Pán mě oslovil: bratře Františku, (…) a dal mi tak velkou víru v kněze - pro jejich svěcení a pro život podle ustanovení svaté Církve Římské - že kdyby mě pronásledovali, hledal bych své útočiště právě u nich. A kdybych dostal moudrost, jakou měl Šalamoun, a setkal se s kněžími zbídačenými tímto světem, nechtěl bych v jejich farnostech kázat proti jejich vůli. Před těmito i všemi ostatními chci mít bázeň, milovat je a ctít jako své pány. Nechci se zabývat tím, je-li v nich hřích, poněvadž v nich jasně poznávám Syna Božího a jsou mými pány. Je to proto, že v tomto světě nevidím tělesně ze samého svrchovaného Božího Syna nic jiného než jeho Nejsvětější Tělo a Nejsvětější Krev, které oni přijímají a jedině oni jiným vysluhují. Sv. František z Assisi 5. října Kdo neustále pozvedá své srdce k Bohu, ať je to rolník obdělávající půdu, truhlář, továrník, zaměstnanec, intelektuál – tedy každý křesťan – všichni mají bez postoje povýšenosti být pro své kolegy vzorem, protože jsme jasně přesvědčeni, že jen tehdy, když se s důvěrou odevzdáme Jemu, zvítězíme: my „sami“ nemůžeme ze země zvednout ani stéblo slámy (Jan 15,51). Proto má každý ve své práci a na své společenské pozici považovat za svou povinnost konat dílo Boží, které všude rozsévá Pánův pokoj a radost. «Dokonalý křesťan s sebou vždy přináší pokoj a radost. Pokoj, protože vnímá, že je v Boží přítomnosti; radost, protože zakouší, že je obklopen jeho dary. Tehdy je křesťan opravdu osobností s královskou důstojností, svatým knězem Božím.» (Klement Alexandrijský) Sv. Josemaría Escrivá De Balaguer 6. října Všichni dobře víme, jak je pro dnešního mladého člověka těžké žít jako křesťan. Kulturní kontext a sdělovací prostředky vůbec nenabízejí cestu ke Kristu. Právě proto se zdá nemožné vidět Krista jako střed života a žít jako Ježíš, žít tak, jak nám to ukázal. Přesto se mi zdá, že mnozí stále více cítí neúplnost těchto nabídek, tohoto stylu života, který nás nakonec zanechává prázdnými (…). Mladí musí zakusit, že neříkáme to, co sami nežijeme, ale že vyprávíme, protože jsme nalezli a že se snažíme každodenně znovu nalézat pravdu, jakožto pravdu pro svůj život. Pouze tehdy, jsme-li na této cestě, usilujeme-li o to, abychom se my sami připodobnili tomuto životu a učinili svůj život podobný životu Pána, pak i naše slova mohou být důvěryhodná a mohou mít viditelnou a přesvědčivou logiku. Benedikt XVI. 7. října Nestačí naříkat a pranýřovat špatnosti našeho světa. Ani nestačí v naší době plné rozčarování mluvit o spravedlnosti, o povinnostech, o veřejném zájmu, o pastoračních programech nebo o nárocích evangelia. Je zapotřebí, abychom o těchto věcech mluvili se srdcem plným soucitné lásky a prožívali zkušenost lásky, která s radostí rozdává a probouzí nadšení; je třeba, abychom vyzařovali krásu toho, co je v životě správné a pravdivé, protože jen tato krása opravdu uchvacuje srdce a obrací je k Bohu. Kardinál Carlo Maria Martini 8. října Klerikalizmus je deformací, proti níž Ježíš bezpochyby bojoval. Této deformaci jsou vystaveni všichni náboženští „profesionálové“. Spočívá v tom, že se někdo cítí nadřazeným nebo káže jiným, aniž by ta slova skutečně žil, nebo hledá privilegia, zvláštní uznání a odměny, atd. To všechno jsou výrazy lidské slabosti, které se nacházejí v každé sociální oblasti. Proto se, bohužel, nevyhnutelně odehrávají i v oblasti náboženské. Nemáme se strachovat, zda nejsme příliš antiklerikální nebo příliš proti laicismu, ale máme usilovat o to, abychom v sobě znovu žili Ježíšův život a abychom stále více směřovali k tomu, co říká sv. Pavel: «Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.» (Gal 2, 20) V tom je nejlepší protijed klerikalizmu. Pasquale Foresi 9. října Křesťanské kázání nehlásá “slova”, ale Slovo, zvěst splývá se samotnou osobou Krista. (…) Autentická služba Slovu ze strany kněze vyžaduje, aby usiloval o hluboké sebezřeknutí, aby mohl s Apoštolem říci: «nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.» Kněz se nemůže považovat za “vlastníka” Slova, ale za jeho služebníka. On není tím slovem, ale, jak říkal Jan Křtitel, je “hlasem” Slova. Být “hlasem” (…) předpokládá podstatnou “ztrátu sebe” v Kristu tím, že se účastníme tajemství jeho smrti a vzkříšení s celým svým já, tj. s inteligencí, svobodou, vůlí a s nabídkou svých těl, jako živé oběti (srv. Řím 12, 1-2). Pouze účast na Kristově oběti, na jeho kenozi, dává našemu hlásání pravdivost! Benedikt XVI. 10. října Jan Maria Vianney posvěcoval sebe, aby byl více schopným posvěcovat druhé. Jistě, obrácení zůstává tajemstvím srdcí, která mají svobodu rozhodnutí i tajemstvím Boží milosti. Kněz má svou službou dávat lidem světlo, nasměrovat je ke zpovědnici a udělovat jim svátosti. Tyto svátosti jsou opravdu Kristovými skutky a jejich účinnost není snížena nedokonalostí nebo nehodností služebníka. Jejich užitek však závisí i na dispozicích těch, kdo je přijímají. Tyto dispozice jsou významně posilovány osobní svatostí kněze, jeho věrným svědectvím a vzájemným obohacováním v rámci společenství svatých. Svatý Pavel řekl: «Na svém těle doplňuji, co ještě zbývá doplnit na Kristových utrpeních pro jeho tělo, kterým je církev.» (Kol 1, 24) Jan Maria Vianney chtěl jakoby vymámit na Bohu milosti obrácení nejen svou modlitbou, ale i obětí celého svého života. Jan Pavel II. 11. října Někdo řekne: nemám paměť a chybí mi výřečnost pro hlásání Božího slova. Obávám se, že tuto omluvu nelze použít na obhajobu před strašlivým Božím soudem. My velmi dobře víme, že Pán si k hlásání svého Slova nevybral profesory a řečníky, ale nevzdělané rybáře a pastýře, lidi chudé a pohrdané. Má-li některý kněz skvělou a bohatou výřečnost, je jistě zcela vedle, pokud by chtěl v kostele mluvit tak, že by jeho promluvu nemohli pochopit všichni, ale jen nepatrný počet lidí vzdělaných. Proto mají biskupové kázat jazykem jednoduchým a běžným, aby mohli všichni dobře chápat. Naplní tak slova apoštola: «Já jsem se stal všem vším, abych získal všechny», a stejně jako svatou a moudrou radu svatého Jeronýma, který říká: «Je vhodné, aby kněz, když káže, vyvolal spíše slzy dojetí než potlesk». Cesario di Arles 12. října Musíme dobře odhadnout délku naší promluvy; je-li totiž naše povzbuzující či kárající řeč příliš dlouhá a naši posluchači neschopní poslouchat takovéto dlouhé řeči, budeme je nakonec nudit. Právě proto se sám slavný Kazatel obrací na Židy se slovy: «Bratři, přikazuji vám, přijměte toto kazatelské slovo ochotně. Právě proto jsem vám ho napsal velmi krátké.» Toto platí především o slabých: ať slyší malý počet slov a jen taková, která jsou s to pochopit a která pronikají jejich nitro kající bolestí. Jinak by se stalo, že ze složité promluvy s četnými výzvami by pro svou neschopnost zapamatovat si všechny jednotlivé myšlenky, zapomněli úplně všechno. Svatý Řehoř Veliký 13. října Obvykle vidíme, že čím více kazatel žije svatě, tím bohatší je ovoce, které přináší, a to navzdory jednoduchému stylu, běžné rétorice a obecně známé nauce. Je tomu tak, protože vroucnost pochází z živého ducha. Komu však tento chybí, i kdyby byl vybaven vysokou naukou a vznešeným stylem, dosáhne jen velmi malého užitku. Jistě, nemůžeme popřít, že vytříbená nauka, uhlazená mluva a pěkný přednes mají svou hodnotu a posilují účinek, pokud jsou doprovázeny dobrým duchem. Bez něho však jen oblaží smysly a rozum, ale vůle bude oslovena jen málo či dokonce vůbec. Obvykle zůstane jako předtím slabá a mdlá, i když byla svědkem oslnivé a elegantní řeči o nejpodivuhodnějších věcech. V takovém případě to slouží jen ke zpestření slyšeného, ale neoživí duši z její netečnosti, podobně jako harmonický zvuk hudebních nástrojů nebo zvonů nedokáže vzkřísit mrtvého z jeho hrobu, neboť pouhý vnější zvuk nemá dostatečnou sílu. Sv. Jan z Kříže 14. října Nyní má slova chválíte? Já však nemám zapotřebí, abyste mně tleskali nebo mi bouřlivě provolávali slávu. Já chci jediné: abyste vy, poté co jste pokojně a pozorně naslouchali, uvedli v život vše, co vám říkám. To je pro mne potlesk, to je chvalořeč, po které toužím. Ale když se omezíte na chválu slov, která vám říkám, bez toho, že je uskutečníte, přivoláte na sebe tím přísnější odsouzení a tím těžší muka, zatímco my sklidíme posměch a zahrne nás stud. Toto není divadlo, do kterého se přijdete podívat na herce a zatleskat jim. Zde máme duchovní učení, školu svatosti: proto se snažíme jen o jedno, jen o jedno usilujeme: uvést v život to, co slyšíme, a vydat o své poslušnosti svědectví svými skutky. Jedině tehdy se budu cítit šťastně; kdežto teď propadám téměř beznaději. Sv. Jan Zlatoústý 15. října Evangelizace je zajisté první a nejdůležitější službou, kterou církev může a má povinnost poskytnout současnému člověku. To platí stále, i pro člověka, který žije konzumním, požitkářským, materialistickým, nemravným a nábožensky lhostejným životem. Přímé a kerygmatické hlásání evangelia má a bude mít vždy svou vlastní sílu v jakékoli situaci lidstva, pokud bude - jak to jen nejvíce bude možné - inkulturováno a konkretizováno. (…) «My nemůžeme mlčet.» (Sk 4, 10), řekli před veleradou apoštolové Petr a Jan. Ani my, pastýři dneška, nemůžeme mlčet. Musíme nebojácně a s velkým zápalem pokračovat v misijním hlásání evangelia bez toho, že bychom se báli překážek, ať přicházejí z jakékoli strany. Jedině tak budeme věrní Ježíši Kristu a budeme moci nabídnout nenahraditelnou službu člověku dneška, člověku postmodernímu, žijícímu v globalizovaném světě, člověku, který jako i v jiných obdobích dějin hledá konkrétní smysl své existence. Kardinál Claudio Hummes 16. října I v moderní sekularizované společnosti, na jejích náměstích a v jejích ulicích – kde se zdá mít převahu bezvěrectví a náboženská lhostejnost, kde se zdá, že zlo vítězí nad dobrem a Babylon nad Jeruzalémem – existuje skrytá silná touha, naděje, která dává vzrůst a chvění plné očekávání. Jak čteme v knize proroka Ámose: «Hle, přijdou dny, v nichž sešlu na zem hlad, nebude to hlad po chlebu ani žízeň po vodě, ale po slyšení Hospodinova slova.» (Am 8, 11) Na tento hlad chce odpovědět evangelizační poslání církve. I vzkříšený Kristus váhající apoštoly pobízí, aby vyšli z omezení své úzké perspektivy: «Jděte, získejte učedníky ze všech národů... a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.» (Mt 28, 19-20) V Bibli je plno výzev, abychom “nemlčeli”, abychom “nahlas křičeli”, abychom “hlásali Slovo, ať je to vhod či nevhod”, abychom byli strážci, kteří budou prolamovat lhostejné mlčení. Synod biskupů 2008 17. října Všechny krajiny, národy a sociální skupiny měly své apoštoly. Já bych, Pane, chtěl - ze své strany a v největší pokoře - být apoštolem a (řekl bych) evangelistou tvého Krista v Universu. Chtěl bych meditacemi, slovy a jednáním celého svého života zjevovat kontinuální vztahy, které z Vesmíru, v němž se pohybujeme, vytvářejí prostředí zbožšťované Vtělením, svatým přijímáním a naší spoluprací. Přinášet Krista v síle organických vztahů do samého nitra skutečností pokládaných za velmi nebezpečné, naturalistické a pohanské - to je mé evangelium a mé poslání. Teilhard de Chardin 18. října Nikdo z našich opravdových misionářů se nikdy nepustil do dobrodružství misií, aniž by neprohloubil ve svých meditacích tajemství Pánova Vykoupení. To se neuskutečnilo bez Ježíšova kříže, a podobně nemůže pokračovat a působit v srdcích lidí bez křížů a utrpení apoštolů. Pokud chceme být Pánovými opravdovými a ryzími misionáři, musíme mít v této věci naprosto stejné smýšlení jako náš Pán. «Mějte v sobě stejné smýšlení, které měl Kristus Ježíš … jenž, aby oslavil Otce a spasil lidi, se ponížil tím, že se stal poslušným k smrti, a to k smrti na kříži.» (Flp 2, 5.8) (…) Děti se nerodí bez bolesti. Tím, že Ježíš zemřel na kříži, zrodil nás k věčnému životu; tam pod křížem se Maria stala naší matkou. V nadpřirozeném řádu jsou bolest a často i smrt příčinou plodnosti. Blahoslavený Pavel Manna |
Download - ke stažení: 
Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci: naději, spánek a smích.
I. Kant
Nadějná perspektiva (35%)
Dobrý spánek (27%)
Upřímný smích (38%)
Celkem hlasovalo: 243
