1. měsíc roku kněží

19. června
Podivuhodná výměna

Kněžské povolání je tajemství. Je to tajemství "podivuhodné výměny" - admirabile commercium - mezi Bohem a člověkem. Člověk dává Kristu své lidství, aby jej On mohl použít jako nástroj spásy a učinit z toho člověka takřka své druhé já.

Pokud nezachytíme tajemství této "výměny", pak nedokážeme pochopit, jak nějaký mladík může vůbec zaslechnout slova: "Následuj mě!" a dokáže se zříci všeho pro Krista s jistotou, že na této cestě realizuje naplno svou lidskou osobnost. 

Jan Pavel II.

20. června
Muž Boží, člověk společenství

Kněz je mužem Božím, služebníkem Pána. Může přirozeně konat nadpřirozené činy, protože působí "v osobě Kristově". Skrze něj přichází vyšší síla, jíž se v daných momentech tento pokorný a radostný člověk stává nástrojem. Je prostředníkem Ducha svatého. Mezi ním a Božím světem funguje jedinečný vztah, zplnomocnění a božská důvěra.

Nicméně tento dar kněz nepřijímá pro sebe, ale pro druhé. Posvátný rozměr je plně podřízen rozměru apoštolskému, tedy kněžskému poslání a kněžské službě. To víme dobře – kněz je člověk, který nežije pro sebe, ale pro druhé. Je člověkem společenství. Tento aspekt kněžského života je dnes lépe chápán. Služba, kterou vykonává ve prospěch společnosti, zvláště té církevní, bohatě ospravedlňuje existenci kněžství. Svět i církev jej potřebují.

Pavel VI.

21. června
Předání do vlastnictví

Zasvětit něco nebo někoho znamená darovat tu věc či osobu do vlastnictví Bohu. Vyjmout ji z prostředí toho, co je naše, a vložit ji do jeho atmosféry, takže již nepatří k našim věcem, ale je úplně celá Boží.

Odevzdání se osoby Bohu, tedy její “posvěcení”, je ve Starém zákoně ztotožněno s kněžským svěcením. Tímto způsobem se také definuje, v čem spočívá kněžství: je to předání vlastnictví, být odňat světu a darován Bohu.

Tím se nyní zdůrazňují dva směry, které jsou součástí procesu posvěcení – zasvěcení. Je to jednak opuštění kontextu života světa a jednak “vyhrazení” pro Boha. Avšak to neznamená segregaci. Být odevzdán Bohu znamená spíše stát se zástupcem druhých. Kněz je vyňat ze souvislostí světa a darován Bohu, aby právě tak, počínaje od Boha, byl k dispozici pro druhé, pro všechny.

Benedikt XVI.

22. června
Pokřtění a služebníci

Kněžství křestní a kněžství služebné musí jít společně. Když vykonáváme svou službu, musíme v jednotě s obětí Krista nabízet také sami sebe. Pro nás jakožto osoby je křestní kněžství důležitější než kněžství služebné. Služebné kněžství je Kristovým úžasným darem církvi. Není to něco, co by nám patřilo osobně nebo co by zvětšovalo naši osobní hodnotu. Pro nás osobně je nejdůležitější, jakým způsobem obětujeme sami sebe, jak je k tomu zván každý věřící.

Je třeba dodat, že pro nás vykonávání křestního kněžství nabírá zvláštní formu, totiž pastýřskou lásku. Křestní kněžství je vždy uskutečňováním lásky, ale pastýřská láska je naším specifikem. Kněžství křestní a kněžství služebné musí být v našem životě spojeny.

Albert Vanhoye

23. června
Mezi Bohem a lidstvem

Kněz se nalézá mezi věčným Bohem a lidstvem. Co má tedy dělat? Hlásat lidem Boží moudrost, pravdu živého Boha. Co je jeho úkolem? Má lidem přinášet milosrdenství Boží, tajemství živého Boha, jak je to symbolicky obsaženo ve svátostech.

Z druhé strany má předkládat Bohu přání a potřeby lidí, jejich hříchy, jejich radosti a utrpení. Chápeme co to znamená? Homo Dei, člověk Boží: to je kněz. Všechno spojovat a zahrnovat do vztahu s živým Bohem. To je jeho velké poslání, jeho velký životní úkol v každé době. V současné době je to úkol velmi naléhavý a náročný.

Josef Kentenich 

24. června
Jako Otec poslal mě...

Mezi božskými slovy, která Ježíš řekl, je jedno, které je závratné, pomyslíme-li, že je vysloveno Bohem. To slovo nám dává pochopit výjimečnost jednoho vyvolení. Jedná se o paradoxní přirovnání, jež je ovšem pravé a plné tajemství.

Kristus se s ním obrací k těm, kteří mají být po staletí jeho kněžími: „Jako Otec poslal mě, tak já vás posílám“. Kdo je tedy kněz? Ten, jehož Kristus vyvolil, aby byl jeho pokračováním v čase.

Někdy tomu tak bohužel není. Jestliže však kněz není Kristem, platí za málo. Jeho kázání jsou prázdná a kostely pusté. Když totiž mluvil Kristus, tak byl tím slovem on sám.

Jestliže tedy kněz nejdříve žije to, co pak káže, v jeho slově bude Kristus a také on sám bude druhým Kristem. Jeho promluvy začnou přitahovat zástupy a kostely budou přeplněné. Kněze nedělá knězem ani tak věda, jako spíš dar kněžství, jež je oživené láskou.

Chiara Lubichová

25. června
Mluvčí Slova

Kněz hlásá Boží království, které začíná v tomto světě a dojde naplnění, až přijde Kristus na konci časů. Pro službu tomuto království opouští vše, aby následoval svého Pána. Znamením tohoto radikálního darovaní se je služebný celibát, dar samotného Krista a garance štědrého a svobodného darování se do služby lidem.

Kněz je mužem Božím. Může být prorokem pouze do té míry, do jaké udělal zkušenost s živým Bohem. Pouze tato zkušenost ho činí mluvčím Slova, jež má moc změnit osobní i společenský život lidí v souladu s plánem Otce.

Modlitba ve všech svých formách – zvláště Liturgie hodin, která mu byla svěřena církví – mu pomáhá udržet živou onu zkušenost Boha, kterou má sdílet se svými bratry.

Kněz podobně jako biskup a ve společenství s ním evangelizuje, slaví svatou oběť a slouží jednotě.

Konference v Puebla (1979)

26. června
Bohatá souhra vztahů

Pouze v tajemství církve – tajemství trinitálního společenství vyznačujícího se misijním rozměrem – odkrýváme každou křesťanskou identitu, a tím též specifickou identitu kněze a jeho služby.

Podstatně “relativní” identitě kněze lze porozumět takto: Kněžstvím, které se rodí z hlubin nepochopitelného tajemství Boha, tj. z lásky Otce, z milosti Ježíše Krista a daru jednoty Ducha svatého, je kněz připoután svátostně do společenství s biskupem a ostatními kněžími, aby sloužil lidu Božímu, tj. Církvi, a všechny vedl ke Kristu ve shodě s Kristovou modlitbou: “…aby byli jedno jako my ...”

Podstata a poslání kněžské služby se dá tedy definovat pouze v této různorodé a bohaté souhře vztahů, které vycházejí z Nejsvětější Trojice a uskutečňují se ve společenství církve, která je v Kristu znamením a nástrojem niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení.

Jan Pavel II. (Pastores dabo vobis 12)

27. června
Kněžství královské a kněžství služebné

Ať všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha (srov. Sk 2,42-47), ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu (srov. Řím 12,1); ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život (srov. 1 Petr 3,15).

Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově.

Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu. Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.

Druhý vatikánský koncil (Lumen gentium 10)

28. června
Vzájemný vztah různých životních stavů

Každý způsob, jímž se žije všeobecné povolání ke svatosti má své vlastní a nezaměnitelné rysy a zároveň je ve vztahu k ostatním a slouží jim.

Tak laický stav má svou specifiku ve světském charakteru a slouží církvi tím, že kněžím, řeholníkům a řeholnicím svým způsobem dosvědčuje a připomíná smysl, který mají pozemské a časné skutečnosti ve spásném Božím plánu.

Svátostné kněžstvo zase představuje trvalou záruku svátostné přítomnosti Krista Vykupitele za všech časů a na všech místech. Řeholní stav vydává svědectví o eschatologickém charakteru církve, to je o její orientaci na Boží království, které je svým způsobem předznamenáno, předjímáno a předem zakoušeno ve slibech čistoty, chudoby a poslušnosti.

Všechny životní stavy, jak v celku, tak každý z nich ve vztahu k druhým, slouží růstu církve; jsou to různé způsoby, které se hluboce sjednocují v "tajemství společenství církve" a dynamicky se podřizují jedinému poslání církve.

Jan Pavel II. (Christifideles laici 55)

29. června
Je to Kristus, který pase

Dobří pastýři jsou sjednoceni, jsou jedno. V nich  je přítomen On. Je to Kristus, který pase. Přátelé ženicha nenechávají zaznívat vlastní hlas, ale radují se, když slyší hlas svého ženicha. Když oni pasou, pase Kristus. Mohou říkat: «Já pasu» nakolik je v nich jeho hlas, jeho láska.

Vraťme se však k Petrovi. Když mu Pán svěřoval své ovce, chtěl, aby s ním byl Petr sjednocen. A to do té míry, že když mu svěří své ovce, tak Pán stále zůstane jejich hlavou a Petr bude reprezentovat tělo, tedy Církev. Oba se pak, právě jako ženich s nevěstou, «stanou jedním tělem». A dále, (…) na co se ho ptá před tím, než mu svěří starost o ovce? «Petře, miluješ mě?». A Petr:: «Ano, Pane». A znovu: «Miluješ mě?». A Petr:: «Ano, Pane». A potřetí se ho zeptal: «Miluješ mě?». A Petr odpovídá: «Ano, Pane». Vyznává lásku, aby upevnil jednotu.

Podobně i v pastýřích, kteří jsou sjednoceni, je přítomen On, jediný pastýř, který pase.

Svatý Augustin

30. června
Kněz: “trojiční” člověk

My kněží, v míře, v jaké jsme povoláni žít Ježíšovým životem a naplňovat jeho poslání, bychom měli být ve službě církve, která je utvářená podle vzoru Nejsvětější Trojice. (…)

Kněz je trojiční člověk jako Ježíš a stejně jako on je povolán k tomu, aby svým životem zvěstoval, uskutečňoval a odhaloval nejen jediného a trojjediného Boha, ale i sdílení božského života agapického bytí, které má být kritériem lidského soužití. (…) My kněží tedy máme být takoví, abychom «shromažďovali Boží rodinu do společenství bratří, jež jsou vedeni jedním Duchem» (LG 28). (…)

Ale jak bychom to mohli dělat, kdybychom v tom nebyli zkušení a neměli prožitek trojičního společenství mezi sebou, jako členové sboru kněží? A proto stejný článek koncilního dokumentu poznamenává, že «všichni kněží, ať jsou mezi sebou spojeni důvěrným bratrstvím». (…)

Nesmíme dopustit, aby toto “svátostné společenství” zůstalo jen krásnou formou, která se vůbec nedotkne konkrétního života.

Jesús Castellano Cervera

1. července
Jediné presbyterium

Tento duchovní styl života vyžaduje vzájemné bratrské společenství a určité formy společenství. Ježíš sice povolal své učedníky každého zvlášť, ale rozhodně ne jako izolované jednotlivce. Ježíšův styl života má komunitární formu a ustanovuje existenci založenou na společenství.

To platí zvláštním způsobem pro kněžskou existenci. Skrze kněžské svěcení (…) jsme začleněni do jediného presbyteria. Jsme si navzájem bratry. Proto by se měli kněží setkávat, vzájemně se navštěvovat, vyměňovat si dobré i špatné pastorační zkušenosti, povzbuzovat se a mezi sebou si projevovat solidaritu. Mezi kněžími by měla vznikat opravdová přátelství. 

Skutečnost, že moderní městský individualismus proniká též mezi kněze, není dobrým znamením. Kněžské komunity ve stylu “Jesus-Caritas” jako např.: komunita Charlese de Foucaulda, Schönstattští kněží anebo kněží fokolaríni mohou být (proti tomuto individualismu) dobrou pomocí a obohacením.

Kardinál Walter Kasper

2. července
Pastýř a ten, kdo je najatý za mzdu

Jde-li o skutečného pastýře nebo o toho, kdo je najatý za mzdu, lze velmi dobře poznat, když přijde něco bolestného. I ten, kdo je najatý za mzdu, se v dobách pokojných při ochraně stáda chová stejně jako skutečný pastýř; když však přijde vlk, vyjde najevo, s jakým smýšlením kdo ochraňuje stádo.

Vlk přichází na stádo tehdy, když někdo špatný koná násilí na věřících a pokorných. Ten, kdo se zdá být pastýřem, ale není jím, zanechá ovce samotné a uteče, protože je plný strachu o sebe a nemíní se postavit nespravedlnosti. Utíká nejen tím, že se přemístí, ale i tím, že neposkytne stádu očekávanou oporu. Utíká, neboť vidí špatnost a mlčí; utíká, neboť se skrývá v tichu (…).

Semknout se v odporu znamená postavit se nahlas komukoli mocnému, jenž činí zlo. Pusťme se do boje za dům Izraele (…) a bořme zeď zla tím, že v síle spravedlnosti budeme chránit nevinné věřící proti špatnosti zvrhlých. Ten, kdo je najatý za mzdu, to takto nedělá - když vidí přicházet vlka, uteče.

Svatý Řehoř Veliký

3. července
To jediné, co potřebují

Ach tihle tvorové, ke kterým jsi mě poslal, můj Bože, jak jsou ti vzdálení! A navíc (…) vůbec nechtějí tvé dary, tvou milost, tvou pravdu, s níž jsi mě k nim poslal. A já se přesto musím neustále vracet zpět k jejich dveřím, a to nevhod jako obcházející prodavač se svými tretkami. Kdybych aspoň s jistotou věděl, že když mě nepřijímají, odmítají tebe, bylo by to pro mě útěchou. (…)

A pak ti, kdo mě vpustili do svého života? Oni mají zájem, Pane, úplně o něco jiného než o to, co já jim od tebe přináším. (…) Pokud to zrovna nejsou peníze, po kterých touží, či materiální pomoc či alespoň malá útěcha v utrpení, dívají se na mě jako na nějakého pojišťovacího agenta, s nímž chtějí uzavřít pojišťovací smlouvu na věčný život (…).

Nauč mě, Pane, modlit se a milovat tě. Tak v tobě zapomenu na svou vlastní bezmocnost. (…) A jen tak se stanu bratrem lidí, někým, kdo jim pomůže najít to jediné, co potřebují: tebe, Boha mých bratří.

Karl  Rahner

4. července
S počátečním elánem

Živit se Božím slovem, abychom byli "služebníky Slova" v nasazení pro evangelizaci: to je bezesporu přednostní úkol pro církev začátku tisíciletí. I v tradičně křesťanských zemích už skončilo období "křesťanské společnosti", jež se bez ohledu na celou řadu nedokonalostí, které doprovázejí všechno lidské, výslovně odvolávala na hodnoty evangelia.

Dnes musíme s odvahou čelit zcela jisté, stále rozmanitější a náročnější situaci, charakterizované globalizací a novým, rychle se měnícím prolínáním různých národů a kultur. V posledních letech jsem mnohokrát vyzýval k nové evangelizaci. Dnes tuto výzvu znovu opakuji, abych poukázal v prvé řadě na to, že v našem nitru je třeba znovu probudit původní nadšení a nechat se oslovit žárem kázání apoštolů po Letnicích. Musíme znovu prožít to, co cítil svatý Pavel, když volal: "Běda, kdybych nehlásal evangelium!" (1 Kor 9,16).

Jan Pavel II. (Novo millenio ineunte 40)

5. července
Svět je toho, kdo jej miluje

Občas jsou slyšet nářky, že v současné společnosti je křesťanství čím dál víc přítomné jen okrajově, že předávání víry mladým se stalo velmi těžkým, že duchovních povolání ubývá. A mohli bychom dál pokračovat ve výčtu důvodů k starostem…

Opravdu, nezřídka se v dnešním světě cítíme ztraceni. Avšak dobrodružství naděje nás posiluje. Kdysi jsem v jednom kalendáři narazil na tento text: „Svět je toho, kdo jej miluje a kdo to lépe dokáže.“ Jak pravdivá jsou tato slova! V srdci každého člověka je neuhasitelná žízeň po lásce a my ji láskou, kterou do našich srdcí vlil Bůh, můžeme utišit.

Je však třeba, aby se naše láska stala „uměním“. Uměním, které převyšuje schopnost přirozené lidské lásky. Na tom záleží mnoho, ne-li úplně všecko.

Viděl jsem toto umění například na Matce Tereze z Kalkaty. Kdo se s ní setkal, měl ji rád. Nebo též na Janu XXIII. Jeho památka je mezi lidmi ještě mnoho let po jeho smrti velmi živá.

Kardinál François-Xavier Van Thuan

6. července
Cesta proměny

V dějinách církve se vždy v různých podobách objevovaly palčivé otázky ohledně toho, co máme dělat. Jakoby nás lidé nepotřebovali, jakoby bylo zbytečné vše, co děláme.

Sdílím s vámi tyto otázky. Trápí i mne. Na jednu stranu jsme těmito problémy sužováni, ale na druhou stranu právě tímto soužením ty záležitosti proměňujeme, neboť právě utrpení je cestou proměny, bez utrpení se nic nezmění.

To je též smysl podobenství o pšeničném zrnu, jež padne do země: jen cestou bolestné proměny lze dosáhnout plodů a řešení problémů. (...)

Musíme si vzít k srdci těžkosti naší doby a proměňovat je tím, že budeme trpět s Kristem, což působí i naši proměnu. Nakolik pak jsme my sami proměněni, natolik můžeme vnímat přítomnost Božího království a ukazovat ji druhým.

Benedikt XVI.

7. července
Vrchol kněžství

Kněží často vykonávají mnoho činností; když si však uvědomí, že i nepatrný výsledek vyžaduje stonásobné úsilí, přichází ochablost a stres spolu s pochybnostmi: zmýlil jsem se ve svém povolání? Má vůbec celibát cenu? Proč je knězi zapovězeno, aby měl rodinu?

I já jsem měl takové myšlenky, když mi vláda zakázala veškeré církevní aktivity a deset let jsem myl v pražských ulicích výkladní skříně. Má situace mě donutila hledat svou kněžskou identitu - bez kněžského působení, bez viditelné užitečnosti, bez role lídra.

Ani Ježíš přibitý na kříži nemohl konat zázraky a kázat, ale ve své opuštěnosti pouze mlčet a trpět a tak dosáhnout vrcholu svého kněžství. V něm jsem nalezl svou pravou kněžskou identitu, která mě naplnila radostí a pokojem.

Později jsem pochopil, že tuto identitu člověk nezíská ve chvíli osvícení a milosti jednou provždy, ale že je třeba ji hledat stále, zvláště ve chvílích temných a bolestných.

Kardinál Miloslav Vlk

8. července
Autentičtí Kristové

Dnešní doba více než dříve vyžaduje autentičnost. Již nestačí obyčejní muži vysvěcení na kněze, potřebujeme kněze, kteří budou druhým Kristem, obětí pro lidstvo. Neustálou připraveností zemřít za všechny se stanou autentickým Kristem.

Pokud toto je míra lásky kněžského života, není třeba se bát, že by se namáhal zbytečně nebo že by měl změnit profesi. Uvidí, že kus církve, jež mu byla svěřena, se stane zahradou: jistě, s plevelem a nenávistí, ale také s plodnou láskou, která nezastaví své vyzařování na hranicích jemu svěřeného pole, ale jde dál.

Jako v Arsu, kde žil farář naplno pro Boha a pro svůj lid a lidé přicházeli až zdaleka, aby se nadechli vůně Krista, aby se jím sytili, aby žili. Ano, řekněme to přímo a jasně: aby žili.

Protože bez Krista a bez kněží, kteří jsou druhým Kristem, dnešní svět se všemi svými úžasnými objevy nežije, ale umírá. Pouze Kristus je Život.

Chiara Lubichová

9. července
Vyvést z pouště

Je tolik forem pouště... Je poušť chudoby, poušť hladu a žízně, je poušť opuštěnosti, osamění, zničené lásky. Je poušť temnoty Boha, vyprázdnění duší bez vědomí důstojnosti a cesty člověka.

Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné. Proto už poklady země nejsou ve službě budování Boží zahrady, v níž by mohli všichni žít, ale jsou podrobeny moci vykořisťování a ničení.

Celá církev a pastýři v ní se musí, jako Kristus, vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště, na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti. 

Benedikt XVI.

10. července
Voda pro dnešek

Nacházíme se dnes v poušti světa, v poušti moráky, v situaci, kdy se lidé nemohou dobrat pravého významu věcí kolem nás. (…) Jakoby nám Bůh říkal to, co řekl Áronovi a Mojžíšovi: „Může snad vytéci voda ze skály?“.

My jsme skála, ono srdce z kamene, z kterého Bůh chce utvořit srdce z masa. Každému z nás Bůh říká: Myslíš si, že z této skály může vytéci voda - což znamená Ježíš? My musíme odpovědět: Jsem si jistý, že ze skály vytryskne voda.

Je třeba víry. Vírou Panny Marie je ono absolutní ticho stvořené bytosti, která nehledá vysvětlení. Víru tedy můžeme nazvat "absolutním tichem". Věříš? Já věřím.

Bůh nás žádá o to samé jak osobně tak společně: může  vůbec z pouště dnešního lidstva, z této skály, z tohoto srdce z kamene vytéci voda, a tedy život? Může dát Ježíš napít žíznícímu lidstvu?

Ano, my společně, když budeme žít jako Maria, můžeme mysticky rodit Krista uprostřed dnešního lidstva. To je voda, kterou máme dát lidstvu.

Silvano Cola

11. července
Rozvážný muž z evangelia

Drazí bratři, co pro nás může být sladšího, než hlas Pána, který nás volá? Podívejte se, jak nám ve své milosrdné dobrotě ukazuje cestu života!

Tak tedy vyzbrojeni vírou a dobrými skutky, pod vedením evangelia,  vydejme se na cestu po stezkách světa, abychom si zasloužili patření na Něho, ke kterému nás povolal ve svém království.

Sám Pán přece jasně říká v evangeliu: „Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále.“
Jestliže Pán toto řekl, jistě očekává, že uposlechneme den po dni jeho svaté výzvy.

Máme proto připravit svá srdce i těla k boji ve svaté poslušnosti. Vše, co naše přirozenost nedokáže, svěřujme v prosbě Pánu, aby nám svou milostí pomohl.

Svatý Benedikt

12. července
Domov a škola společenství

V začínajícím tisíciletí před námi stojí veliký úkol: Chceme-li být věrni Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství.

Co to znamená konkrétně? Pokud bychom zde ihned přešli k praktickým plánům, dopustili bychom se omylu. Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala formačním základem všude tam, kde se formují lidé a křesťané, kde jsou vychováváni služebníci oltáře, zasvěcené osoby a pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a komunity. (...)

Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství předstírají, než že by byly cestou k jeho vyjádření a růstu.

Jan Pavel II. (Novo millenio ineunte 43)

13. července
Podle Trojičního modelu

Z tajemství Trojice, «jejíž světlo by mělo být viditelné i na tvářích bratří», se můžeme učit bezmezně milovat druhé. Na prvním místě samozřejmě Boha a pak hned naše bratry.

Milovat bezmezně. Darovat se až do té míry, že zapomeneme sami na sebe. Najít štěstí v tom, že učiníme šťastným druhého. Respektovat druhého v jeho rozdílnosti. Ctít a umět ocenit druhého právě v jeho jinakosti. Snažit se ho podporovat i za cenu našeho života. Dát se do služby druhých s pokorou, svobodou a láskou. Vyjít ze své egoistické samoty a individualismu do života komunity s našimi bratry. (…)

Snažit se prokvasit svět duchem komunitární lásky a solidarity, jehož modelem je Trojice a podle níž se snaží žít Církev jako společenství. 

Kardinál Claudio Hummes

14. července
Nová společnost

Autentická nabídka setkání s Ježíšem Kristem musí stát na solidním základu Trojice – Lásky. (…)

Misionářské nasazení je nezbytným plodem života, který Trojice předává učedníkům. (…)

Poznáváme, že “v srdci” každého lidského bytí existuje hluboké povolání k jednotě, protože všichni v sobě nosí podobnost a obraz Boha, který žije ve společenství Trojice. (…)

Autentická evangelizace v sobě zahrnuje opravdový závazek radikální křesťanské lásky (…). V Bohu – Trojici různost osob nevyvolává násilí a konflikty, ale je pramenem lásky a života. (…) Evangelizace, která vychází z lásky a plného darování se, jež přináší řešení konfliktů, má být radikálním kulturním základem nové společnosti.

Konference v Aparecidě (2007)

15. července
Pokud chceš moudrost…

Nevěř tomu, že stačí četba bez pomazání (Duchem svatým), spekulace bez úcty, hledání bez úžasu, pozorování bez radosti, nasazení bez zbožnosti, věda bez lásky, inteligence bez pokory, studium bez Boží milosti a reflexe bez božsky inspirované moudrosti. (…)

Toto je úžasná mystická záležitost, kterou nepozná nikdo jiný, než ten, komu je dána. A dostává ji ten, kdo po ní touží. A touží po ní ten, kdo je zapálen ohněm Ducha Svatého, který Kristus přinesl na tuto zem. Právě proto apoštol říká, že tato mystická moudrost pochází od Ducha Svatého. (…)

Jestli tedy chceš vědět, jaká je cesta duše v Bohu, neptej se vědy, ale milosti, ne intelektu, ale touhy, ne požitku z četby, ale vzdechů modlitby, ne mistra, ale ženicha, ne člověka, ale Boha, ne jasnosti, ale mlhy, ne světla, ale ohně, který zapaluje všechno bytí a svou vřelostí a něhou jej noří do Božích hlubin. 

Svatý Bonaventura

16. července
Co přitahuje moderní svět

Co přitahuje moderní svět?
Ponořit se do nejhlubší kontemplace
a zůstat v zástupu člověk vedle člověka.

A co víc?
Být ztracen v zástupu
a nechat se proniknout božskou silou,
tak jako víno prostupuje chléb do něj ponořený.

A co víc?
Jako účastníci Božích záměrů s lidstvem,
svolávat na zástup paprsky světla
a přitom se dělit s bližními
o potupu, hlad, rány, o letmé radosti.

Protože naši dobu přitahuje,
stejně jako všechny ostatní doby,
to nejlidštější a nejbožštější, co si lze představit:
Ježíš a Maria,
Slovo Boží – syn tesařův,
stolice Moudrosti – matka, žena v domácnosti.

Chiara Lubichová

17. července
Kněžské desatero - 1
 
1. Jak žiji jako kněz, má větší hodnotu než to, co jako kněz dělám.

2. To, co koná Kristus skrze mě, má větší hodnotu než to, co konám já.

3. Když žiji jednotu s kněžími, to má větší hodnotu, než když se ukvapeně vrhám do služby sám.

4. Služba modlitby a služba Slova mají větší hodnotu než služba při stolech.

5. Duchovně doprovázet spolupracovníky, má větší hodnotu, než abych na všem možném pracoval jen já sám.

Klaus Hemmerle – Wilhelm Breuning

18. července
Kněžské desatero - 2

6. Být v několika důležitých a rozhodujících věcech, a to s nasazením vyzařujícím život, má větší hodnotu než být všude ve spěchu a napůl.

7. Pracovat jednotně se spolupracovníky má větší hodnotu než pracovat sám a ze všech sil, které mám; být jednotní (communio) je totiž cennější než být akční (actio).

8. Kříž přináší mnoho ovoce, a proto má větší hodnotu než na první pohled viditelné výsledky, které jsou plodem pouze lidských schopností a snah.

9. Mít srdce otevřené pro všechny (pro komunitu, diecézi, univerzální církev) má větší hodnotu než být upnutý jen na vlastní zájmy, jakkoliv by se mi zdály důležité.

10. Svědčit všem o víře má větší hodnotu než splnit všechna obvyklá očekávání.

Klaus Hemmerle – Wilhelm Breuning