Ke stažení: 10. měsíc myšlenek Roku kněží
19. března
Služebník z lásky
Tajemství velikosti svatého Josefa, která se výborně snoubí s jeho pokorou, spočívá v tom, že ze svého života učinil službu a oběť tajemství vtělení a s ním spojeného vykupitelského poslání. Využil zákonnou autoritu, která mu ve Svaté rodině náležela, aby z ní učinil úplný dar sebe sama, svého života a své práce. Vyměnil své lidské povolání k rodinné lásce za nadpřirozené obětování sebe, svého srdce a všech svých schopností, za lásku, kterou vložil do služby Mesiáši vyrůstajícímu v jeho domě, do služby synu zákonnému a synu Davidovu, ve skutečnosti však synu Mariinu a synu Božímu.
Pokud je možné někoho nazvat podle evangelia „služebníkem z lásky“, pak tento titul musíme dát právě sv. Josefovi. On jako by byl tímto posláním oděn. Je to profil, který jej definuje, je to zář, která je jeho slávou. Sloužit Kristu bylo jeho životem, sloužit mu v hluboké pokoře, v úplné vroucí oddanosti, sloužit mu s láskou a z lásky.
Pavel VI.
20. března
Naprosto výjimečná služba druhým
Biskupové, kněží a jáhni (…) jsou představenými z důvodu služby a věku, ale velmi dobře si uvědomují, že jsou druhým rovni, že jsou a zůstávají bratry, ba dokonce, že nejsou - právě proto, že jsou představenými - ničím jiným než služebníky.
Jejich posláním je správa a tedy služba - naprosto výjimečná služba druhým, kvůli níž mnozí z nich opustili majetky a vlastní rodinu, aby se darovali Kristu, který žije a působí v oné větší rodině, kterou je církev.
Igino Giordani
21. března
Nepatrná tendence ovládat druhé
V úzkém spojení s problémem služby je problém vykonávání autority v církvi. Zkrátka, autorita se v církvi nemá uplatňovat jako vláda nad druhými, ale jako služba pro společenství. (…)
Ježíš chce velmi jasně ukázat, že autorita je službou neboli umýváním nohou bratřím. (…)
Mít moc nad druhými je jedno z nejčastějších pokušení každého člověka. Moc a prestiž jsou pokušením, které neustále znepokojuje i nás pastýře.
Toto pokušení je velmi nebezpečné, neboť se skrývá tisíce způsoby. Sami sebe totiž omlouváme zdůvodněním, že obdaroval-li nás Bůh těmi a těmi schopnostmi, pak můžeme být pro společenství užiteční.
Kard. Claudio Hummes
22. března
Co je středem?
Společenství znamená zápas
v každém okamžiku.
Zanedbání byť jen jediné chvíle
jej může rozbít;
stačí úplná maličkost;
jen jedna myšlenka bez lásky,
umíněně zastávaný názor,
přílišná citová náklonnost,
chybné nasměrování,
ambice či osobní zájmy,
činnost provedená kvůli nám samým
a ne kvůli Pánu. (…)
Pomoz mi, Pane, abych se zpytoval takto:
Co je středem mého života?
Ty nebo já?
Jsi-li to Ty, shromáždíš nás v jedno.
Vidím-li však, že se všichni ode mne
pomalu vzdalují a vytrácejí se,
pak je to znamením, že jsem do středu kladl sám sebe.
Kard. François-Xavier Van Thuan
23. března
Transparentnost
Kněžská služba může tak snadno fungovat jako nedobytná pevnost, protože kazatel mluví od ambonu bez dialogu (ten považuje za nejnebezpečnější mezilidskou situaci) a protože příliš snadno považuje za normální monolog ve svém vztahu k lidem, kteří jsou mu rovni (…).
Způsob kněžského života je možné žít pouze v čisté a ryzí víře, tedy v síle Kristově (…). A tak čím více [kněz] slouží, tím více je transparentní. Čím více si však přisvojuje čestné tituly, tím více se stává neprůhledným.
Hans Urs von Balthasar
24. března
Zákon života a společenství
Poznal jsem, že ukřižovaný a opuštěný Ježíš je“základní smysl života”, protože on - právě v té chvíli - nám zcela zjevil pravdu o svém vztahu k Otci, a tedy sám zákon života a společenství. Zákon, který vyžaduje “dát život” pro to, abychom (skutečně) byli, (…).
Je třeba, abychom byli jako on.I když byl Bůh, pustil se do umývání nohou apoštolům; i když mluvil s autoritou, nepřijal žádnou formu společenské nebo duchovní moci; nevyžadoval žádná práva, leda právo být prostředníkem, které mu přirozeně náleželo: jako syn být až k smrti poslušný Otci a zemřít pro lidi jako jejich bratr.
Silvano Cola
25. března
Neustále obnovované “fiat”
Chápu den ze dne jasněji slova Písma svatého: “Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.” (Iz 55,9). Chápu, že můj život je řada voleb, v každém okamžiku se rozhoduji mezi Bohem a Božími díly. Je to vždy nová volba, která se stává obrácením.
Maria si zvolila Boha, opustila své plány, aniž naplno chápala tajemství, které se uskutečňovalo v jejím těle a v jejím osudu. Od toho okamžiku se její život stává neustále obnovovaným fiat, až k jeslím v Betlémě, až k vyhnanství do Egypta, až k dílně tesaře v Nazaretu, až na Kalvárii.
Vždy znovu se uskutečňuje stejná volba: “Bůh, a ne díla Boží.”, a právě proto Maria vidí, jak se plní všechny přísliby; vidí, jak vstává z mrtvých syn, kterého nesla vykrváceného ve svém náručí; vidí, jak se stmeluje skupina učedníků a jak nesou zvěst evangelia všem národům; vidí, jak je oslavována jako blahoslavená a jako “Matka Boží” ve všech pokoleních, ona, která viděla, jak pod křížem dostává náhradou místo Božího syna jednoho z nás, obyčejného člověka!
Kard. François-Xavier Van Thuan
26. března
Náruč a srdce matky
Když se někdo začne topit v trápeních, tehdy je velmi potřebné, aby se ten, kdo je představený působil tak, aby se mu nikdo neváhal svěřit se svými nejniternějšími problémy.
Kdo je v situaci jako malé dítě před vlnou pokušení, musí mít možnost uchýlit se k pastýři jako do náruče matky.
Kdo si uvědomí, že mu bezprostředně hrozí pošpinění číhajícím zlem, ať nalezne v útěše jeho vnímavé rady a v slzách modlitby sílu k očištění se.
Sv. Řehoř Veliký
27. března
Prázdné zpovědnice?
Kněží by se nikdy neměli smířit s prázdnými zpovědnicemi či se zjevným nezájmem věřících o tuto svátost.
Ve Francii nebyla za časů faráře arského zpověď o nic přirozenější nebo častější než je tomu dnes a otřesy způsobené revolucí ještě dlouho omezovaly náboženskou praxi. Svatý Jan Maria Vianney však hledal všechny způsoby, jak ve svých kázáních a silou své přesvědčivosti pomoci farníkům, aby znovuobjevili význam a krásu svátosti smíření, a představoval ji jako nezbytný požadavek vyplývající z eucharistické přítomnosti.
Vytvořil tak “kruh ctnosti”. Tím, že trávil dlouhé hodiny v kostele před svatostánkem, inspiroval věřící, aby jej napodobovali v navštěvování Ježíše s vědomím, že jejich farář tam bude, připravený naslouchat a nabídnout odpuštění. (…)
Říkalo se, že Ars se stal “velkou nemocnicí pro duše”.
Benedikt XVI.
28. března
Dialog spásy
Od svatého Jana Marie Vianneye se můžeme učit vkládat neochvějnou důvěru ve svátost smíření, abychom z ní znovu učinili střed našich pastoračních snah a přistoupili na její “dialog spásy”.
Svatý farář arský jednal s různými kajícníky odlišným způsobem.
Ti, kdo do zpovědnice přicházeli vedeni hlubokou a pokornou touhou po Božím odpuštění, u něj nalezli povzbuzení, aby se ponořili do “záplavy Božího milosrdenství”, které všechno strhává svou silou. (…)
Pokání v horlivých srdcích probouzel tak, že je nutil pohlédnout na bolest, jakou Bohu působí jejich hříchy a která se zračila ve tváři zpovědníka.
Na druhou stranu těm, kdo k němu přicházeli s touhou a připraveni na hlubší duchovní život, doširoka otevíral hlubiny Boží lásky a vysvětloval jim nevýslovné krásy života ve sjednocení s ním a přebývání v jeho blízkosti.
Benedikt XVI.
29. března
Katedra
Kristus přijal úplnou skutečnost lidské smrti. A právě díky tomu ve světě dovršil základní obrat k pochopení toho, co je život. Poukázal na to, že život je přechodem nejen ke smrti, ale i přechodem do nového života.
Takto se pro nás kříž stal nejvyšší katedrou pravdy o Bohu a člověku. Všichni musíme být žáky – “v kurzu či mimo něj” – na této katedře. Tak pochopíme, že kříž je také kolébkou nového člověka.
Jan Pavel II.
30. března
Jeho a naše mše
Když trpíš a tvá bolest je tak velká,
že ti brání cokoliv dělat,
tehdy si vzpomeň na mši.
V dnešní době,
stejně jako kdysi,
Ježíš ve mši nepracuje, nekáže,
Ježíš se z lásky obětuje!
V životě můžeš dělat mnoho věcí,
říci mnoho slov.
Ale hlas bolesti
i když neslyšný a druhým neznámý,
bolesti obětované z lásky,
je tím nejsilnějším slovem,
které proráží nebesa!
Když trpíš,
ponořuj svou bolest do té jeho,
slav svou mši!
A když svět nechápe tyto věci
neznepokojuj se!
Stačí, že tě chápe Ježíš, Maria a svatí.
Žij s nimi
a nechávej svou krev téci
pro blaho lidstva
– jako On!
Mše!
Je příliš velká,
než abychom ji pochopili!
Ta jeho, i ta naše.
Chiara Lubichová
31. března
Neúnavně si navzájem odpouštět
V čem spočívá “mýt nohy jedni druhým”? Co to znamená konkrétně? Služba mytí nohou - to je každý dobrý skutek vykonaný pro druhého. Pán nás volá k tomuto: sestoupit, naučit se pokoře i odvaze laskavé dobroty, naučit se také schopnosti přijmout odmítnutí a vždy se zcela oddat dobrotě a v ní vytrvat.
Avšak existuje ještě hlubší dimenze. Pán očisťující silou své dobroty odstraňuje naši nečistotu.
Umývat nohy jedni druhým především znamená, abychom jeden druhému neúnavně odpouštěli a abychom spolu neustále znovu a znovu začínali, ač se to může zdát zcela zbytečné. Znamená to, abychom si navzájem pomáhali očišťovat jeden druhého a abychom přijali to, že jsme druhými snášeni; očišťovat jedni druhé tím, že si vzájemně předáváme posvěcující sílu Božího slova a že jsme stále hlouběji uváděni do tajemství svátosti božské lásky.
Benedikt XVI.
1. dubna
Relikvie utrpení
Kdybych si měla vybrat
jednu relikvii tvého utrpení
vzala bych si právě to umývadlo
plné špinavé vody.
Chodit světem s tou nádobou
a u každé nohy
si vzít osušku
a sehnout se,
a nezvednout hlavu výš než k lýtkům
abych tak nerozeznala
nepřátele od přátel,
a umývat nohy tuláka,
ateisty, zdrogovaného,
vězně, vraha,
toho kdo mě už nezdraví,
druha, za kterého se nikdy nemodlím,
v tichosti
dokud všichni nevytuší v mé lásce
lásku tvou.
Madeleine Delbrel
2. dubna
Abychom měli světlo
Bylo by nám na umření, kdybychom nehleděli na Tebe, který jako zázrakem proměňuješ každou hořkost v sladkost: na Tebe, na kříži v tvém výkřiku, v největší nejistotě, v úplné nečinnosti, v živé smrti. Stal ses chladem, abys vrhl všechen svůj oheň na zemi, stal ses nekonečnou stagnací, abys nám, kteří nyní žijeme v opojení, dal svůj nekonečný život.
Stačí nám být aspoň trochu podobni Tobě, spojit svoji bolest s tou tvojí a nabídnout ji Otci.
Abychom měli světlo,
ztratil jsi zrak.
Abychom byli v jednotě,
zakusil jsi odloučení od Otce.
Abychom měli moudrost,
stal jsi se „nevědomostí“.
Abychom se oděli nevinností,
stal jsi se „hříchem“.
Aby byl Bůh v nás,
zakusil si jej daleko od sebe.
Chiara Lubichová
3. dubna
Vyznávat mírnost
Neodsuzuj bratra, nenazývej bezbožností jeho špatnost, snadno ho neobviňuj a neodvrhuj, ty, který vyznáváš mírnost! V takových chvílích buď pokorný, nakolik je to možné. Tehdy dávej přednost bratru, aniž bys poškodil sebe, protože odsoudit jej a pohrdat jím by znamenalo vzdálit ho od Krista, od samotné naděje, znamenalo by to posekat s koukolem i skrytou pšenici, tu pšenici, která je možná cennější, než jsi ty sám.
Naopak, napomeň ho s dobrotou a láskou, ne jako nepřítel, ne jako přísný doktor, který neumí dělat nic jiného než umrtvovat a řezat. Přitom též poznej sám sebe, svou vlastní slabost.
Kdo z těch, kterým příliš slzí oči nebo mají jinou vadu zraku, vidí jasně slunce? A když se vše kolem tebe točí, neboť máš závratě či jsi opilý, připisuješ tento svůj stav druhým? Dříve než odsoudíme něčí bezbožnost, je třeba hodně přemýšlet a trpět.
Sv. Řehoř Naziánský
4. dubna
Velikonoční oči
Přál bych nám, abychom měli velikonoční oči,
jež by dovedly dohlédnout
ze smrti až k životu,
z viny až k odpuštění,
z rozdělení až k jednotě,
z ran až ke slávě,
od člověka až k Bohu,
od Boha až k člověku,
od já až k ty.
A kromě toho celou sílu Velikonoc.
Klaus Hemmerle (Velikonoční přání 1993)
5. dubna
Nové pojetí oběti
Interpretace Ježíšovi smrti jako oběti byla často předkládána k víře, protože se jevila jako nezbytná k vyjádření hluboké hodnoty této události. Při další reflexi však vyšlo najevo, že obsahovala zcela přepracované pojetí oběti. Místo obětního obřadu, vykonaného s krví zvířat, se zde setkáváme s hroznou skutečnou událostí lidské historie, ve které Ježíš podřídil celé své lidské bytí poslušnosti Bohu a darování sebe sama bratřím, až k smrti.
V takové „oběti“ nebyla rituálně „posvěcena“ zvířecí oběť, ale byl to člověk sám, který byl v Ježíši proměněn, a to z různých pohledů zároveň: byl pozdvižen k novému vztahu s Bohem, ve slávě, a získal zároveň novou schopnost společenství s ostatními lidmi. Tak se uskutečnila nová smlouva.
Albert Vanhoye
6. dubna
Obřad a existence
Vývoj kněžské kristologie (Žd) a nástin kněžské eklesiologie (1 Pt) (…) odhaluje hlubokou změnu ve způsobu chápání kultu a kněžství: místo aby postavil na první místo rituální charakter, zaměřuje pozornost především na existenciální uskutečnění.
Kristovo kněžství se neuskutečnilo v nějakém obřadu, ale v události, v obětování jeho vlastního života.
Kněžství v rámci církve nespočívá ve slavení obřadů, ale v proměňování skutečné existence, tím, že ji otevřeme působení Ducha svatého a podnětům božské lásky. Z tohoto specificky křesťanského pohledu jsou kněží svěceni ke službě obecnému kněžství a nikoliv naopak.
Albert Vanhoye
7. dubna
Už žádné rozdělující zdi
Na kříži Ježíš zbořil rozdělující zeď. Když nám dává své Tělo, sjednocuje nás v něm, abychom byli jedno.
Ve společenství „Těla Kristova“ se všichni stáváme jedním lidem, lidem Božím, kde – abychom opět citovali sv. Pavla – jsme všichni jedno, kde už není rozdíl, rozlišení, mezi Řekem a Židem, obřezaným a neobřezaným, barbarem, Skytou, otrokem, ale Kristus je všechno ve všech.
Zbořil rozdělující zeď mezi lidmi, rasami, kulturami: v Kristu jsme všichni spojeni.
Benedikt XVI.
8. dubna
Mše svatá: mnoho srdcí – jedno srdce
Mše svatá je ústředním a původním aktem křesťanské společnosti; skrze něj pokřtění jednotlivci spojeni křtem v „ecclesia“, jednají jako tělo, představují se na způsob kněží před oltářem jako organické společenství, aby vykonali největší oběť. V ní naplňují účinnou komunikaci s hlavou – společenství mezi sebou a mezi sebou a Bohem.
Při mši svaté mnoho srdcí vytváří jedno srdce, mnoho lidí se mysticky sjednocuje, vnímá společnou vitalitu a solidaritu včetně jejího božského kořene. Žijí své společenství spolu se společenstvím božským. Jsou strukturou – křesťanským tělem – která, skrze činnost jednoho svého služebníka, naplňuje čin, který přivádí Boha k člověku a pozdvihuje člověka k Bohu. Vnáší do společenství putujícího na zemi božskou sílu svátostí spolu s výchovnými výzvami evangelia a rozpouští v ohni na oltáři vlastní lhostejnost a úklady.
Igino Giordani
9. dubna
Jako slunce
Eucharistie je životem pro člověka a lidskou společnost, podobně jako je jím slunce pro těla a celý svět. Bez slunce by byla země neplodná.
Denní hvězda poslouchá a je podřízena nejvyššímu slunci, božskému Slovu, Ježíši Kristu, jenž osvěcuje všechny lidi, kteří přicházejí na svět, působí v jejich nitru a vytváří tak rodiny a národy.
Křesťanská komunita je jednou rodinou a poutem, které spojuje její členy, je eucharistií.
Eucharistické společenství nám zjevuje - spíše intuitivně než rozumově - kým je náš Pán. Zde s ním máme nejhlubší spojení, spojení, které nás přivádí k pravému poznání toho, čím je. Zde se nám Ježíš zjevuje nejúplněji.
Sv. Pierre-Julien Eymard
10. dubna
Jednota, nikoliv souhrn jednotlivců
Slovo svolává společenství a eucharistie z něj vytváří jedno tělo: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ píše svatý Pavel (1 Kor l0, 17).
Církev tedy není výsledkem souhrnu jednotlivců, ale jednota mezi těmi, kteří se živí jediným Božím slovem a jediným Chlebem života.
Společenství a jednota církve, které se rodí z eucharistie, jsou skutečností, které si máme být stále více vědomi, zvláště když přistupujeme ke svatému přijímání. Být si stále více vědomi, že vstupujeme do jednoty s Kristem a tak se stáváme jedním mezi sebou navzájem.
Musíme se stále znovu učit ochraňovat a bránit tuto jednotu od rivality, soupeření a žárlivostí, které se mohou vyskytovat v křesťanských komunitách a mezi nimi.
Benedikt XVI.
11. dubna
Sám Bůh se stává pokrmem
Všechny stvořené bytosti se potřebují živit, aby mohly žít. Proto dal dobrý Bůh vzrůst stromům a rostlinám. Je to krásný a bohatý stůl, ke kterému všichni živočichové přichází, aby si vzali pokrm, který potřebují.
Ale i duše se musí živit… Když chtěl Bůh dát pokrm naší duši, aby ji podporoval na cestě životem, pohleděl na stvoření a nenašel nic, co by jí bylo důstojné. Obrátil se tedy k sobě a rozhodl se dát sebe sama…
Ó, duše má, jak jsi veliká, že pouze Bůh tě může uspokojit!
Sv. Jan Maria Vianney
12. dubna
Kolem nás je celý svět
Proč se poutníci do Arsu tiskli, jako jedno srdce a jedna duše, kolem oltáře, na kterém sloužil eucharistii svatý Jan Maria Vianney? A proč ti, kteří se účastnili mše svaté otce Pia v San Giovanni Rotondo, byli natolik fascinováni tajemstvím, které se před nimi uskutečňovalo, že ani nevnímali, jak utíká čas?
Bylo to proto, že před sebou viděli kněze natolik ztotožněného s Ježíšem na kříži, že by mohl říci jako svatý Pavel: „Doplňuji ve svém těle to, co schází do utrpení Kristových, pro dobro jeho těla, kterým je církev“ (Kol 1, 24)!
Při každé naší mši svaté máme, stejně jako farář arský nebo otec Pio, kolem sebe celý svět se všemi těmi místy, kde „Bůh pláče“, se všemi hříchy a se všemi utrpeními lidstva. Všechno můžeme spojit s Ježíšem ukřižovaným, který je tam na oltáři.
Kard. Francois-Xaver Van Thuan
13. dubna
„Darovaná“ existence
„Accipite et manducate… Accipite et bibite…“. Sebe-darování Kristovo, které má svůj zdroj v trojičném životě Boha-Lásky, dosahuje svého nejvyššího vyjádření v oběti kříže, jehož je poslední večeře svátostnou anticipací.
Není možné opakovat konsekrační slova, aniž bychom se necítili účastni v tomto duchovním proudu. V jistém smyslu má kněz říkat s opravdovostí a štědrostí tato slova i o sobě,: „vezměte a jezte“. Jeho život má totiž smysl, když se umí stávat darem, dávat se k dispozici společenství a do služby všech potřebných.
Právě to očekával Ježíš od svých apoštolů, jak zdůrazňuje evangelista Jan ve svém vyprávění o umývání nohou. Právě toto očekává od kněze též Boží lid (…).
Kněz uskutečňuje ve svém těle ono „vezměte a jezte“, kterým Kristus při poslední večeři svěřil sám sebe církvi.
Jan Pavel II.
14. dubna
Škola života a svobody
Eucharistie se pro nás má stát školou života, ve které se naučíme darovat svůj život.
Život se nedaruje pouze v okamžiku smrti a ne jenom skrze mučednictví. Musíme ho dávat den za dnem.
Je třeba se učit den za dnem, že nemám svůj život pro sebe. Den za dnem se musím učit nechávat sám sebe stranou; být k dispozici pro to, co ode mne On, Pán, v této chvíli potřebuje, i když se mi jiné věci zdají krásnější a důležitější.
Darovat život, ne ho brát. Právě tak zakoušíme svobodu, svobodu od nás samých, a šíři bytí. Právě, když jsme užiteční, když jsme lidmi, které svět potřebuje, náš život se stává důležitým a krásným. Jen ten, kdo svůj život daruje, nalezne ho.
Benedikt XVI.
15. dubna
Dědictví pro 21. století
Kolik mučedníků! Celý zástup mučedníků: mučedníci čistoty, mučedníci spravedlnosti, děti mučedníci, muži a ženy mučedníci, národy mučedníci. Před našima očima se rozprostírá velká freska: křesťanské lidstvo, mírné a pokorné, nenásilné, odporující zlu, slabé a zároveň silné ve víře, které miluje a věří navzdory smrti. Toto umučené lidstvo je nadějí pro století, které začínáme žít.
Je to dědictví pro nás křesťany 21. století. Máme jej obejmout a zvolit si jej. Je to dědictví, které je třeba obejmout v každodenním životě, v malých a velkých těžkostech. Spočívá v odložení veškeré agresivity, vší nenávisti, všeho zla. Dědictví mučedníků přijímáme každý den životem naplněným láskou, mírností a věrností. Izák Syrský napsal: „Nech se pronásledovat, ale nepronásleduj. Nech se ukřižovat, ale nekřižuj. Nech se tupit, ale netup“.
Kard. Francois-Xavier Van Thuan
16. dubna
Vrátit se k tomu, co je podstatné
Při styku s národy a kulturami Asie jsem krok za krokem pochopil, že jedinou důležitou věcí je život, sdělování života, nikoliv vedení řečí. Cítil jsem potřebu „zprostředkovat“ určité myšlenky, určité reflexe, skrze zkušenosti. (…)
Byli jsme malým semenem, bylo nás málo, ale snažili jsme se si každý den říci: „Jsme zde proto, abychom dávali život Ježíši mezi námi“. Jediným důvodem pro to, abychom byli spolu, (…) abychom stále znovu začínali žít Slovo, sdělovali si zkušenosti, sloužili si, byla snaha vytvořit podmínky pro přítomnost Ježíše vzkříšeného mezi námi. (…)
Když jsem viděl bohatství těchto národů a jejich náboženské kultury, řekl jsem si: (…) nestačí teorie, nestačí filosofie, nestačí ani různé kulturní prvky, pokud jako křesťané nejsme schopni nabídnout přítomnost Vzkříšeného mezi námi. (…)
Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit k tomu, co je podstatné, a znovuobjevit, že pokud na počátku křesťanství byl kérygmatem Ježíš vzkříšený, dnes tu nemůže být jiné kérygma, jiná zvěst, než právě Vzkříšený.
Toni Weber
17. dubna
„Velikonoční“ styl života
Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.
Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus.
Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán
odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.
List Kolosanům 3, 1-3.9-14
18. dubna
Církev, Trojice v čase
Bůh nás neučinil proto, abychom zůstali v mezích přirozenosti, ani abychom žili samotářsky. Učinil nás proto, aby nás společně uvedl do lůna svého trojičného života. Ježíš Kristus se nabídl jako oběť, abychom byli jedno v této jednotě božských osob.
Taková musí být „rekapitulace“, „znovuzrození“ a „naplnění“ všeho, a všechno, co nás od toho odvádí, je klamné. Existuje místo, kde už na této zemi začíná toto spojení všech v Trojici. Je to „Boží rodina“, tajemné šíření se Trojice v čase, které nás nejen připravuje na tuto spojující cestu a dává nám o tom pevnou jistotu, ale která nám už na ní dává účast. Pouze společnost plně „otevřená“, odpovídá naší hluboké touze a dovoluje nám nakonec získat všechny naše dimenze. De unitate Patris et Filii et Spiritus sancti plebs adunata (Cyprián): taková je církev. Ona je „plná Trojice“ (Origenes).
Henri de Lubac |
