3. měsíc Roku kněží
Nikdo není svému pánovi tak blízko jako jeho sluha, který má přístup i do nejsoukromějšího prostoru jeho života. V tomto smyslu “sloužit” znamená blízkost a vyžaduje též důvěrný vztah. Tento důvěrný vztah však v sobě skrývá i určité nebezpečí, které spočívá v tom, že „svaté“, se kterým se neustále setkáváme, se pro nás stane rutinou. Vyprchá tak posvátná bázeň plná úcty. Pod vlivem všech zaběhnutých zvyklostí již nejsme schopni přijímat onu velkou, stále novou a překvapující skutečnost, že On se stává přítomným, promlouvá k nám a dává se nám. Proti zevšednění oné mimořádné reality a proti lhostejnosti svého srdce musíme bez oddechu bojovat neustálou obnovou vědomí vlastní nedostatečnosti a zároveň milostí, která spočívá v tom, že On se svěřuje do našich rukou. Benedikt XVI. 20. srpna Mírou lásky k Bohu je milovat jej bez míry. Tato čistá a bezmezná láska vede člověka k nejužšímu společenství s Bohem, k setkání a spojení svobodné lidské vůle a lásky, která je Božím darem. Kdy jen bude možné dojít až ke zkušenosti onoho impulsu, díky kterému duch opojený láskou k Bohu zapomene na sebe, (...) celý se vrhne do Boha, vytvoří s ním jediného ducha a řekne: "Mé tělo i mé srdce zmizelo; Bůh je navěky součástí mého srdce, součástí mne samotného."? Neváhal bych prohlásit za svatého toho, kdo by něco takového v tomto smrtelném životě zažil, i kdyby to bylo jen zřídka nebo jen jednou anebo jen na malý okamžik. Poněvadž ztratit určitým způsobem sebe sama, jako bys už neexistoval, nevnímat už sám sebe, vyprázdnit se a stát se takřka ničím, to znamená přebývat již v nebi. Sv. Bernard z Clairvaux 21. srpna Všichni svatí i velcí svědkové víry se shodují na důležitosti přítomného okamžiku. Oni žijí sjednoceni s Ježíšem každý okamžik svého života a to vždy podle vlastní spirituality vtělené do jejich bytí. Pro Ignáce z Loyoly to je Ad maiorem Dei gloriam, pro Alžbětu od Nejsvětější Trojice In laudem gloriae, pro Jana Boska Da mihi animas, pro Matku Terezu Misericordia. Pro Raula Follereau zas Ježíš v malomocných, pro Jeana Vaniera Ježíš v mentálně postižených… Svatí, kteří v přítomném okamžiku zosobňují svůj ideál, uskutečňují podstatu svého života. Svatý Pavel od Kříže píše: «Šťastná duše, která spočívá in sinu Dei, nedělá si starosti s budoucností, ale snaží se žít okamžik za okamžikem v Bohu motivována pouze touhou v každé situaci konat jeho vůli». Terezie z Lisieux to potvrzuje: «Můj život je jen okamžik, nyní, které pomíjí, chvíle, která brzy uplyne a už nebude. Ty víš, můj Bože, že na lásku k tobě mám zde na zemi jen dnešek». Kard. François-Xavier Van Thuan 22. srpna Maria je tak krásná v onom neustálém usebrání, ve kterém nám ji představuje: «…všechno uchovávala ve svém srdci». Toto ticho ponořené do plnosti okouzluje duši, která miluje. I Maria hovořila. Dala Ježíše. Nikdo na světě nebyl větším apoštolem. Nikdo nikdy nevyslovil taková slova jako ona, když přivedla na světlo světa vtělené Slovo. Maria je právem nazývána Královna apoštolů. Ona mlčela. Mlčela, protože dva zároveň mluvit nemohou. Slovo se vždy musí opírat o ticho, tak jako obraz o své pozadí. Mlčela, protože byla pouhým stvořením, protože byla "ničím". Avšak na tomto "nic" promluvil Ježíš a vyslovil sebe sama. Bůh, Stvořitel a veškerenstvo, promluvil na základě "nicoty" tvora. Jak tedy žít jako Maria, jak provonět svůj život jejím kouzlem? Nechat v sobě mlčet tvora a v tomto tichu nechat mluvit Ducha našeho Pána. Tak žiji jako Maria a zároveň jako Ježíš. Žiji jako Ježíš tím, že žiji jako Maria. Chiara Lubichová 23. srpna Sjednocení s Ježíšem předpokládá odříkání. To znamená, že si nechceme vynucovat naši cestu a naši vůli, že si nepřejeme se stát tím či oním, ale že se cele svěříme Jemu. A to všude tam a tak, jak On chce, abychom mu sloužili. (…) V “ano” vysloveném při kněžském svěcení jsme se naprosto zřekli své touhy po autonomii, po seberealizaci. Den za dnem je však třeba naplňovat toto velké "ano" v malých odříkáních a v malých "ano". "Ano" těch malých kroků, které dohromady tvoří velké "ano", bude možné dělat bez hořkosti a sebelítosti, pouze pokud bude Kristus skutečně středem našeho života, pokud s ním vstoupíme do důvěrného vztahu. V začátku snad ona odříkání mohou způsobovat bolest, později však zakoušíme rostoucí radost z přátelství s Ním stejně jako malá či velká znamení jeho lásky, které nám stále dává. "Kdo sám sebe ztratí, nalezne se." Pokud se odvážíme ztratit sami sebe pro Pána, zakusíme, jak pravdivé je jeho slovo. Benedikt XVI. 24. srpna Je nezbytné s Boží pomocí sjednocovat vlastní život. Každý den bojovat za jeho záchranu, prohlubování a rozvoj. Křesťan si má zvolit dva základní a rozhodující póly své vnitřní jednoty: Tyto dva póly nám, postupně či zároveň, mohou nesmírně pomáhat bránit se rozptýlení, ve kterém se nacházíme v běhu všedního dne (...). Zkušenost nás učí, že navzdory nejlepším úmyslům a nejúčinnějším motivacím žít v jednotě, končíváme svůj den rozpolceni, rozptýleni na kusy. Aniž bychom ztratili vnitřní pokoj a klid, uznejme pravdu, že tvor je tvorem a hlína je hlínou, a pokusme se získat vnitřní jednotu ještě před usnutím. Pokud ani to nedokážeme, usněme v pokoji a v důvěře, že využijeme bohoslužbu následujícího rána, abychom se znovu setkali s Nejsvětější Trojicí a především s Ježíšem. Dom Helder Camara 25. srpna Ach, můj Bože, můj Bože! Jak velice jsou politováníhodni ti, kdo se honí za každou pomíjivou věcí!... Honí se za nimi, protože příliš milují sebe, avšak jejich láska není správně uspořádána. Milují se láskou sebestřednou a láskou ke světu, usilovně hledají sebe, zajímají se více o tvory než o Boha. Proto nikdy nejsou jejich touhy naplněné a nemají v sobě pokoj; jsou neustále těkaví, zmítaní nespokojeností a zmatení. Svatý Jan Maria Vianney 26. srpna Během svého devět let dlouhého strádání ve vězeňské izolaci, v jedné cele bez oken, která byla mnoho dní ozářena elektrickým světlem, někdy naopak ponořena do tmy, jsem pociťoval, že se kvůli horku a vlhkosti téměř dusím, že se nacházím na hranici duševního zhroucení. (…) Nebyl jsem schopen spát, neboť mě sužovala myšlenka, že jsem byl přinucen opustit diecézi, že se mnoho děl, která jsem založil pro Boha, proměňuje v trosky. (…) Jedné noci mi hlas z hlubin mého srdce řekl: «Proč se tak trápíš? Musíš rozlišovat mezi Bohem a Božími díly. Vše, co jsi uskutečnil a máš touhu v tom pokračovat: pastorační návštěvy, formace bohoslovců, řeholníků, řeholnic, laiků, mládeže, stavby škol, centra pro studenty, misijní činnost pro evangelizaci nekřesťanů… toto vše je mimořádné a úžasné, jsou to Boží díla, avšak není to Bůh! Bůh (…) svěří svá díla jiným, kteří jsou mnohem schopnější než ty. Ty sis zvolil pouze Boha, ne jeho díla! » Toto světlo mi přineslo nový vnitřní pokoj… Kardinál François-Xavier Van Thuan 27. srpna Následovat Ježíše Krista znamená, že můžeme a musíme podniknout přímou cestu proti silám přízemní přitažlivosti, proti silám sobecké přitažlivosti, proti pídění se po hmotě i proti nejzazšímu uspokojování rozkoše, která se mylně zaměňuje se štěstím. Následování je cestou přes prudce dravou a rozbouřenou vodu. My ji můžeme přebrodit pouze tehdy, když se nacházíme v gravitačním poli lásky Ježíše Krista, s pohledem upřeným na něj a jsme-li podpíráni novou gravitační silou milosti. Ona nám umožní, abychom s rozhodností šli k pravdě a k Bohu. To nedokážeme jen vlastními silami. Kardinál Joseph Ratzinger 28. srpna Dobří lidé mají velkou radost, když slyší o dřívějších neřestech toho, kdo se z nich vymanil; nikoliv kvůli potěšení z těch neřestí, nýbrž proto, že pominuly a že již nejsou. (...) Avšak jaké ovoce si slibují [od toho, že poznají mou životní historii]? Poté co uslyší, jak mě tvůj dar přitáhl k Tobě, chtějí se připojit k mému díkůčinění? Poté co uslyší, jak mi ulehčuješ mé břímě, chtějí se za mě modlit? Je-li to tak, sdělím jim to. Není vůbec zanedbatelným ovocem, můj Pane Bože, když Ti mnozí kvůli nám děkují a prosí za nás. Kéž jejich bratrský duch ve mě miluje, co si přeješ, aby bylo milováno, a kéž ve mě oplakávají, co si přeješ, aby se oplakávalo. To může dokázat jejich bratrský duch, nikoliv duch cizí, jenž vede ústa k prázdným řečem a ruce k nepravostem. Bratrský duch má ze mne radost, když si zasloužím uznání, je ze mne smutný, když si uznání nezasloužím, protože mě miluje stále, ať si uznání zasloužím nebo ne. Je-li to tak, sdělím jim to. Svatý Augustin 29. srpna Kdo jde za Ježíšem, nejde za ním, aby žil v nějakém obydlí (například na faře) nebo stranou kdesi za plotem; kdo následuje Ježíše, následuje Boha – a tak nemá žádné místo, kromě samotného Boha. Na tuto skutečnost je možné se dívat negativně jako na zřeknutí se všeho. Je však možné ji vidět i pozitivně: všechna místa světa a všechny domy na světě se stávají našimi, neboť Syn člověka je Pánem vesmíru a není možné, aby jeho dům byl nepatrným domkem v zapadlém městečku. Kdo následuje Ježíše, nachází svůj domov a své město všude, a proto má svou rodinu a svou vlast kdekoliv. Toto je úžasný rys povolání: my nejdeme za Ježíšem, abychom se usadili na určitém místě nebo ve zvláštním obydlí, nýbrž následujeme Ježíše, abychom byli s ním jako jeho děti a jeho bratři na všech místech světa. Pasquale Foresi 30. srpna Je skutečností, že my křesťané jsme příliš dlouho chápali evangelní sliby jako soukromé privilegium řeholního a zasvěceného života. Říkávalo se: «Evangelní sliby jsou nádherné, ale pro řeholníky; pro nás pro křesťany – nebo pro diecézní kněze – kteří žijeme ve světě, je zapotřebí jiný styl života, jiná spiritualita.» Evangelní sliby vůbec nejsou nějakou zbožnou praxí nebo asketickým výmyslem pro někoho předem určeného, spíše jsou nutnými a životodárnými body životní cesty všech křesťanů, abychom s věrohodností potvrdili svým životem, že jsme pozváni být Ježíšovými následovníky. Pro Ježíše to nikdy nebyla pouhá teoretická otázka. Ježíš řekl: «Kdo chce jít za mnou a neopustí otce, matku, bratry, sestry, manželku, děti, pole...; kdo se nezřekne sebe a svého života, nemůže být mým učedníkem.» (...) To je základní podmínka, kterou klade na počátek dobrodružství následování. Chceme-li být opravdovými Ježíšovými učedníky, nemůžeme jít cestou, která by evangelní sliby přehlížela. Silvano Cola 31. srpna Kněžský celibát je darem, jenž připravuje na věčný život. Největší dar, který může osoba nabídnout Ježíšovi v den, kdy se stane knězem, je panické srdce a panické tělo. Říkáme mu kněžský celibát. Je jako panická láska Krista vůči své církvi, kterou kněží reprezentují. Církev je Kristovým Tělem, je Kristovou Snoubenkou. Celibát není jenom naší schopností dávat, ale mnohem více naší schopností přijímat dar Boží, volbu Boží. Zbožně rozjímejte nad tím, že On, Stvořitel vesmíru, má čas na vás, své nepatrné tvory. Kněžský celibát vytváří prázdné místo, které dovoluje přijímat úžasný dar, který jen Ježíš může nabídnout a darovat: dar božské lásky. Ježíš jako první nabízí vzácný dar sebe sama, aby umožnil osobní a věrné přátelství plné důvěry a lásky na celý život. Nic nemůže změnit jeho věrnost. On vždy zůstane věrným. Blahoslavená Tereza z Kalkaty 1. září Drazí spolupracovníci Kristovi, řekli jste Ježíšovi své „ano“ a On vás vzal za slovo. Slovo Boží se stalo Ježíšem, chudým. Váš kněžský celibát je strašné prázdno, které zakoušíte. Bůh nemůže naplnit to, co je plné. Může naplnit pouze prázdno (…). Nejedná se tolik o to, co skutečně „máme“, abychom to dali, ale jak jsme prázdní, abychom jej mohli plně přijmout do našeho života a umožnit, aby On žil svůj život v nás. On chce dnes znovu prožít své plné podřízení se Otci; umožněte mu to. Nezáleží tolik na tom, co zakoušíte, ale na tom, co On cítí ve vás. Odpoutejte pohled od vás samých a radujte se, že nemáte nic, že nejste nic, že nemůžete nic dělat. Pokaždé když vás tato vaše nulita děsí, usmějte se na Ježíše. (…). Vy i já musíme umožnit, aby On žil v nás a skrze nás ve světě. Přimkněte se k Naší Paní, protože i ona, předtím, než se stala plnou milostí, plnou Ježíše, musela projít touto tmou. „Jak se to stane?“, ptala se. Ale v okamžiku, kdy řekla „ano“, cítila potřebu pospíšit si a přinést Ježíše Janovi a jeho rodině. Blahoslavená Tereza z Kalkaty 2. září Je pravda, že kněz je kvůli svému celibátu sám; avšak jeho samota není prázdnotou, protože je naplněná Bohem a překypujícím bohatstvím jeho království. On se navíc na tuto samotu, která musí být vnitřní a vnější plností lásky, připravil a vědomě si ji zvolil; jeho samota není z pýchy, že je jiný než ostatní, ne proto, aby se vzdálil od svých bratří nebo proto, že by si nevážil světa. I když je kněz oddělený od světa, není oddělen od Božího lidu, protože je ustanoven pro dobro lidí, zcela zasvěcený lásce a dílu, ke kterému jej Pán povolal. Někdy bude samota kněze bolestně tížit, ale nebude proto litovat, že si ji velkodušně zvolil. I Kristus zůstal v nejtragičtějších hodinách svého života sám, opuštěn od těch, které si vyvolil za svědky a společníky svého života a které miloval do krajnosti, ale prohlásil: Nejsem sám, protože Otec je se mnou. Pavel VI. 3. září Jsou dva aspekty, které se týkají panenství: integrita těla a ducha, a svoboda, která z nich vyplývá a doprovází je. Jak je zřejmé, nejedná se pouze o hodnoty duchovní: mají nepochybnou důležitost antropologickou a psychologickou. Myslíme-li na integritu jako na „úplnou přítomnost v sobě samých“ a „sebeovládání“ jako svobodu od vnitřních i vnějších vědomých hnutí smyslů, je snadné pochopit, že díky nim lze dosáhnout plné zralosti lidské osoby čili celostního rozvoje. Díky nim člověk získává nejen pohled na Boha, ale také schopnost pohlížet na lidi, události a věci pohledem Jednoho. Naše vnitřní jednota nás totiž uvádí do stavu vyššího vědomí díky harmonizaci a vzájemnému propojení všech našich schopností. Silvano Cola 4. září Abychom žili celibát způsobem zralým a pokojným, jeví se zvlášť důležité, aby kněz v sobě hluboce rozvinul obraz ženy jako sestry (…). „Sestra“ bezpochyby představuje specifické vyjevení duchovní krásy ženy. Současně je však zjevením její „nedotknutelnosti“. Když kněz, s pomocí Boží milosti a se zvláštní pomocí Marie, Panny a Matky, dá uzrát v tomto smyslu svému postoji k ženě, uvidí, že jeho služba bude provázena pocitem velké důvěry právě ze strany žen, které bude v různém věku a situacích života, vidět jako sestry a matky (…). Matka a sestra jsou tak tedy dva základní rozměry vztahu mezi knězem a ženou. Je-li tento vztah vytvořen způsobem pokojným a zralým, žena nenalezne větší nesnáze ve svém styku s knězem. Jan Pavel II. 5. září Jsi přesvědčen, že čistota je ctnost a že jako taková má růst a zdokonalovat se? Opakuji, že nestačí, abychom byli zdrženliví, každý podle svého stavu: musíme žít čistě s hrdinskou ctností. Tento postoj vyžaduje aktivní souhlas, kterým ochotně přijímáme Boží požadavek: Praebe, fili mi, cor tuum mihi et oculi tui vias meas custodiant, můj synu, dej mi své srdce a tvé oči najdou zalíbení v mých cestách. Ptám se tě nyní: jak vedeš tento boj? Víš dobře, že když bojuješ od začátku, již jsi zvítězil. Vzdal se od nebezpečí hned, jakmile pocítíš první znamení vášně, či ještě předtím. Promluv hned s tím, kdo tě duchovně vede. Je-li to možné, mluv ještě dříve, protože když dobře otevřeš své srdce, nebudeš poražen. San Josemaría Escrivá De Balaguer 6. září Muž vysvěcený na kněze (…) opouští domov a jeho domovem se stává svět. Jeho otcem, matkou a bratry už nejsou pouze ti, s nimiž má společnou krev, ale i ti, se kterými toho má pramálo společného (…): vyděděnci, neznámí, chudí, kterých si nikdo nevšímá. Odpoutává se od jedné určité rodiny, aby se stal služebníkem rodiny celého lidstva. Igino Giordani 7. září Jak je možné požadovat od kněze, aby opustil vše: otce, matku, bratry, pole… když se mu nenabídne nová rodina, společný život s kněžími? Ježíš takto nejednal! Ano, žádal od svých učedníků opustit vše a následovat ho… ale současně jim nabídl a zajistil život v těle, novou rodinu, ve které existovalo i společenství majetku a která se uskutečňovala v každodenním soužití s Ním. (…) Je naléhavé, aby rostlo toto bratrské společenství mezi kněžími, a to velmi konkrétním způsobem: od peněz po zdraví, od duchovního života po studium, s pouty silnějšími, živějšími a konkrétnějšími než v rodině přirozené. Jinými slovy, kněží kteří žijí s Ježíšem uprostřed (Mt 18, 20). (…) Jak jsem přicházel do styku s mnoha kněžími, cítil jsem naléhavý úkol pomoci jim nalézt domov, místo, kde by mohli žít v rodině. Zdá se mi totiž, že když někdo nemá domov, místo, kde se setkat s druhými jako v rodině, jde nutně vstříc mnoha problémům. Toni Weber 8. září Maria, zasazená jako vzácné a jedinečné stvoření do Nejsvětější Trojice, byla celá Božím Slovem, cele oděná do Božího Slova (srv. Lk 2,19.51). A jestliže Boží Slovo, Verbum, je jasem Otce, tak Maria, prosycená Božím Slovem, byla též nesmírně krásná. (…) O tom, že Maria je celá Božím Slovem, svědčí i Magnificat, jehož zvláštnost spočívá v tom, že je celý řetězcem citací z Písma. (…) Sv. Maxim Turínský říká: «Archa v sobě skrývala Zákon, Maria v sobě nosila evangelium… z archy vycházel Boží hlas, Maria v sobě nosila Verbum, Slovo, které se stalo tělem». Mariina zvláštnost spočívala - i když její dokonalost byla jedinečná - v tom, co by mělo být vlastní každému křesťanovi: svou osobností, svou jedinečností, kterou Bůh dal každému, „opakovat“ Krista. Jako jsou listy jednoho stromu všechny stejné, ale každý z nich trochu jiný, tak podobně je to i s křesťany a nakonec se všemi lidmi: všichni jsou stejní a všichni rozdílní. Každý v sobě jakoby shrnuje celé stvoření. A tak tím, že je každý "jedním konkrétním stvořením", je stejný jako ostatní a zároveň je rozdílný. Chiara Lubich 9. září Panici, ať to jsou ženy anebo muži, dávají dnešním i budoucím věřícím úžasný příklad ctnosti. Nicméně samo panenství, pokud mu chybí dobrá díla, neotvírá přístup do nebeského království. Dojít spásy totiž může jen ten, kdo je věrný, avšak nedosáhne jí ten, kdo je věrný pouze podle jména, zatímco ve skutečnosti, na základě svých skutků, je nevěrný. Ať tě nikdo nesvede prázdnými řečmi (srv. Ef 5, 6). Muži anebo ženy, kteří nosí jméno panic, si nemohou být jisti svou spásou, jestliže jednou nepředloží díla plná zářivých plodů odpovídajících panictví. V evangeliu přece Pán nazývá pošetilými ty panny, které bez oleje a světla zůstávají venku, vyloučené z království nebeského, vzdálené od radosti ženicha, a jsou pak počítány mezi jeho nepřátele. Proto každý, kdo před Pánem slíbil zachovávat čistotu, by se měl opásat veškerou svatou a božskou ctností. Pseudo-Klement 10. září Být uchváceni misijním úsilím též znamená být uchváceni prací. Čteme v Písmu svatém, jak bylo i pro apoštoly misijní poslání náročné. Nemohli zůstat s rukama v klíně. Museli pracovat! Už samotná vyjádření, užívaná v souvislosti s apoštolskou prací a misijním působením, na to velmi jasně ukazují: Kristovi vojáci (2 Tim 2, 3), dělníci na vinici Páně (Mt 20, 1-16), rybáři lidí (Mt 4, 19; Mk 1, 17) … Jestliže jsme posláni, je před námi náročná práce na spáse duší, do které musíme totálně nasadit. Není dovoleno žít jen pro sebe. Josef Kentenich 11. září «Nepřizpůsobujte se mentalitě tohoto světa, ale změňte se a obnovte své smýšlení, abyste rozeznali, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé». Neupřednostňujte způsoby dominantní kultury. Je potřeba mít v úctě žízeň a výkřik člověka, který hledá, nikoliv kulturu, která s iluzí dokonalého poznání svazuje do definic věci, které by člověka mohly podněcovat. Nepřijímejte mentalitu tohoto věku, ale staňte se těmi, kteří neustále procházejí proměnou, aby ve vás vládla novost, čili událost, neustálé dění. Změňte svůj způsob hodnocení věcí, své smýšlení, své svědomí, jímž rozeznáváte vůli Boží a vnímáte, jak Tajemství podněcuje váš život, vaši práci, váš odpočinek i hnutí srdce. Je to Tajemství, které působí skrze Ducha Svatého, jež vám dává pochopit a přijmout, co je skutečně správné, hodné bytí, dokonalé a opravdové. Luigi Giussani 12. září Laici mají za to, že svatost spočívá ve vytrvalých modlitbách, v kazatelské činnosti nebo v odebrání se do ústraní. Tato představa je podnícena postavami kněží či řeholníků z minulých dob. Kněží a řeholníci zas pojímají svatost v termínech sociální či politické aktivity. Jakoby chtěli závodit s laiky. Tak se ale dostáváme do království zmatku! Svět se neobnoví, pokud budou lidé považovat svatost za něco odlišného od toho, co po nich vyžaduje jejich životní stav. Dělník se posvětí na místě, kde pracuje, voják se stane svatým v armádě; pacient se posvětí v nemocnici, student skrze studium, rolník na poli, kněz svou službou, úředník ve svém úřadě. Každý pokrok na cestě svatosti je krokem oběti v naplňování vlastních povinností. Kardinál François-Xavier Van Thuan 13. září Kněží, vázaní a rozptylovaní četnými povinnostmi svého úřadu, si mohou s obavou klást otázku, jakým způsobem mají sladit v jednotu vnější činnost a vnitřní život. Tuto životní jednotu nemůže vytvořit ani čistě vnější uspořádání úkolů jejich služby, ani pouhé vykonávání úkonů zbožnosti, i když tomu velmi napomáhá. Tuto jednotu mohou kněží vytvořit tehdy, když budou při konání své služby následovat příklad Krista Pána, jehož pokrmem bylo konat vůli toho, který ho poslal, aby dokonal jeho dílo (...). Aby dovedli osvědčovat jednotu svého života také konkrétně, mají při všem svém počínání zkoumat, jaká je Boží vůle. Druhý vatikánský koncil 14. září Nelekejte se svého břemene. Náš Pán jej nese s vámi. Dobrý Bůh koná dobře to, co koná, a když dá mladé matce mnoho dětí, znamená to, že ji považuje za schopnou je vychovat. Je to z jeho strany znamení důvěry. Vězte, že si vaši potomci budou jednou mnohem lépe pamatovat to, co vás viděli dělat, než to, co jste jim řekli. Ježíši, sjednocuji své bolesti s tvými, moje utrpení s utrpením tvým. Dej mi milost, abych byl vždy spokojen v situaci, kterou mi dáváš prožít. Budu dobrořečit tvému jménu i všemu, co se mi přihodí. Svatý Jan Maria Vianney 15. září Když Ježíš umíral, obrátil se na svoji matku, označil Jana a řekl: “Ženo, hle tvůj syn” (Jan 19,26). Pak pohlédl na Jana se slovy: “Hle, tvá matka” (Jan 19,27). Víme, že v Janovi v té chvíli Ježíš svěřoval Marii nás, všechny křesťany. Zároveň nemůžeme popřít, že Jan byl kněz. Všichni kněží tedy dostali toho dne v osobě Jana nasměrování, pozvání, příkaz: považovat Marii za svou matku a vzít ji k sobě. (...) Maria je pro kněze domovem. Kněží by na to měli pamatovat. Ale i kdyby snad nešťastně zapomněli vzít Marii k sobě, Ježíšova Matka až do konce světa nezapomene splnit toto přání svého umírajícího Syna. Maria je velmi účinnou pomocí, kterou dal Ježíš kněžím v jejich službě církvi. Chiara Lubichová 16. září Je pravda, že v životě nastávají situace, které vyžadují okamžitý zákrok a vypjaté tempo. Jsou tu však i jiné okolnosti, z nichž mnohé jsou mylně považovány za nezbytné, takže se jimi ztrácí čas na úkor duchovního a vnitřního života. (...) Mnohé kněžské duše se nechávají zahltit aktivizmem s dojmem, že konají své povinosti. Leckdy však to vůbec nejsou jejich povinnosti nebo jsou to věci, které by bylo možné předat někomu jinému, nedělat je vůbec, nebo je aspoň zredukovat. V aktivním životě je velmi snadné upadnout do extrémů, tomu je však třeba se za každou cenu ubránit. Je nezbytné, aby kněží nevynechávali modlitbu, v níž stále nacházejí světlo a lék proti různému zlu. Mají dát Mne na první místo, a proto musí dodat řád své pracovní činnosti. (...) Ano, je pěkné darovat se bez míry, ale pouze poté, co je naše duše posilněna činností Ducha svatého a obdržela od Něj svoji čistotu, sílu, světlo a lásku. Conchita Cabrera De Armida 17. září Když se někdo dívá na sklo, Vše může mít účast na Tobě: Služebník s tímto duchem Toto je ten známý kámen, George Herbert 18. září Můj Otče, Charles de Foucauld |
Download - ke stažení: 
Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci: naději, spánek a smích.
I. Kant
Nadějná perspektiva (35%)
Dobrý spánek (27%)
Upřímný smích (38%)
Celkem hlasovalo: 243
