2. měsíc roku kněží
"Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm" (1 Jan 4, 16) Tato slova prvního listu svatého apoštola Jana vyjadřují obzvláště zřetelně jádro křesťanské víry, tedy křesťanský obraz člověka i jeho životní cesty. Ve stejném verši nám kromě toho Jan nabízí, abychom tak řekli, určitou souhrnnou formulaci křesťanské existence: "My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám." Uvěřili jsme v Boží lásku - právě tímto způsobem může křesťan vyjádřit základní rozhodnutí svého života. Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření. (...) Jelikož Bůh nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4, 10), láska už není pouze "přikázáním", nýbrž odpovědí na dar lásky, s nímž nám Bůh vychází v ústrety. Benedikt XVI. (Deus caritas est 1) 20. července Jestliže nás Bůh miluje tak, že z nás dokonce činí své syny, co bychom mohli více chtít ? Jestliže mě Bůh miluje a nazývá mě synem, vše ostatní má pro mě nepatrnou hodnotu. Žádné utrpení, žádná námaha, žádná oběť, dokonce ani smrt mi nemohou vzít tuto vnitřní radost, toto pokojné štěstí naplněné jistotou, že jsem Božím synem a že On mě miluje. Tak začínám lépe chápat, proč Ježíš často říkával svým učedníkům: "Nemějte strach!" Kardinál Claudio Hummes 21. července Láska mě přivítala, Host, odpověděl jsem, Láska mě vzala za ruku a s úsměvem mi odpověděla: George Herbert 22. července Bůh Ježíše Krista nemá nic společného s tím, jak si ho můžeme představovat my. Musíme se stále znovu, dlouze a trpělivě ponořovat do Ježíšova života, slov, činů, utrpení a smrti, abychom poznali, co Bůh slibuje a co koná. Je jisté, že můžeme stále žít blízko Bohu, v jeho přítomnosti a že tento život je pro nás zcela novým životem; je jisté, že již pro nás není nic nemožné, protože pro Boha není nic nemožné; je jisté, že žádná pozemská moc se nás nemůže dotknout, aniž by to Bůh chtěl, a že nebezpečí a soužení nás jen vedou blíže k Bohu; je jisté, že si nemůžeme nárokovat nic, přesto můžeme prosit o všechno; je jisté, že v utrpení je skryta naše radost a ve smrti náš život; je jisté, že v tom všem máme společenství, které nás podporuje. Tomu všemu řekl Bůh "ano" a "amen" v Kristu. Toto "ano" a toto "amen" jsou pevnou půdou, na které stojíme. Dietrich Bonhoeffer 23. července Ano, můžeme být svatí, a máme na tom všichni pracovat. Svatí byli smrtelníci jako my, slabí, pod vlivem vášní jako my, se stejnou pomocí, stejnými milostmi, stejnými svátostmi... Můžeme být svatí, poněvadž jak by nám mohl Bůh odepřít milost, která by nám pomohla se takovými stát? On je náš Otec, náš Spasitel a náš přítel. Vroucně nás touží vidět osvobozené od zla tohoto života. Chce nás naplnit všemožným dobrem poté, co nám již v tomto světě dával nesmírnou útěchu, předchuť těch, které budou v nebi, jež vám přeji. Svatý Jan Maria Vianney 24. července Asketika vyžaduje sílu a křesťan nachází sílu ve Stvořiteli. My jsme temnota a On je živý jas, my jsme nemoc a On je pevné zdraví, my jsme bída a On je nekonečné bohatství, my jsme slabost a On nás podpírá, quia te es, Deus, fortituo mea: ty jsi navždy, můj Bože, naší silou. Zde dole není nic, co by mohlo zabránit netrpělivému prýštění spasitelné krvi Krista. Avšak naše malost může zakalit zrak až tak, že by již nevnímal Boží velikost. To je tedy zodpovědnost všech věřících, zvláště těch, kteří mají úkol duchovně vést - sloužit - Božímu lidu, aby neomezovali prameny milosti, nestyděli se za Kristův kříž. Svatý Josemaría Escrivá De Balaguer 25. července Ten Bůh, o nějž se dnešní svět tak zoufale málo zajímá, mě povolal. Možná v této souvislosti stojí za to krátce připomenout historii našeho osobního povolání ke kněžství. Bůh mě povolal, Deo gratias! Právě toto si chci opakovat, když mi mé povolání bude přinášet potíže, když budu občas na vlastní kůži procházet silnými deziluzemi. Nepovolal jsem se sám, ale povolal mě Bůh! Nebyl to ani nějaký třetí hlas, který mě povolal, nikoliv, mé povolání pochází od Boha! Kdykoliv přijdou tvrdé zkoušky, Bůh, který mě povolal, bude stále se mnou. Neřekl snad Vykupitel na vrcholu svého života podobné slovo: "Ten, který mě poslal, mě nenechá nikdy samotného. On je se mnou, protože stále konám, co je mu milé." (Jan 8, 29)? Josef Kentenich 26. července Povolání je Boží volání. Je to pohled Boží lásky, který pro nás začíná v určité chvíli našeho života, když si jej uvědomíme. Ale tento pohled už zde ze strany Boží byl ještě předtím, než jsme se narodili. Právě proto nás zde Bůh chtěl, kvůli povolání, jež nám dává. Je to plán, který máme zde na zemi naplnit. (…) Kdo vnímá povolání [k následování Ježíše], cítí často obavy, strach, někdy i pochybnosti …, ale když ho objeví, pociťuje též radost. A nejkrásnější chvíle pak není ta, kdy duše své povolání objeví, ale když na něj odpoví svým ano, když Boží volání uskuteční, když svou vůlí přilne k vůli Boží. Pasquale Foresi 27. července Proč církev věnuje povoláním takový zájem? Je to kvůli veliké hodnotě, kterou má v sobě každé svaté povolání. Jak by mohla církev, která je matkou a učitelkou duší, být lhostejná a laxní před takovým duchovním fenoménem, v němž se ukazují vzácné možnosti duše a kde zvláštním a podivuhodným způsobem působí Duch svatý? Pomysleme v této souvislosti na podobenství o vzácné perle (Mt 13, 46). Každé povolání ke službě Bohu a církvi si zasluhuje tu největší pozornost od toho, kdo jej rozvíjí i od toho, kdo se stará o duše. Povolání pozoruhodným způsobem uskutečňuje růst Božího království jak v církvi, tak ve světě. Je též znamením přítomnosti Lásky přicházející shora a začátkem dialogu mezi živým Kristem a lidmi – rodinou, farností, diecézí. Pavel VI. 28. července Od doby Ježíšova příchodu jsou dějiny povolání dějinami následování. Následujeme své povolání, nakolik následujeme Ježíše. A toto následování souvisí s naší svobodou, s naší odpovědí, je ale také něčím víc, než jen čistě a jednoduše lidskou aktivitou, kterou konáme za pomocí vlastních sil. Následovat Ježíše znamená vrhnout se do jeho náruče, nechat se jím nést a důvěřovat mu. My můžeme být v něm a dovolit mu, aby i on byl v nás. V něm pak povolání není nadměrným požadavkem beroucím svobodu, ale je to proměněná a vykoupená nemožnost. Cesta proměny a vykoupení je nepochybně cestou společenství s Ježíšem, důvěry a života s ním. To v neposlední řadě znamená, že cesta povolání je cestou kříže. Sám Ježíš nás v této věci nenechává na pochybách: «Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!». Klaus Hemmerle 29. července Ne vždy žijeme Boží povolání naplno. V jistých chvílích se nám může stát, že plně neodpovídáme na Boží lásku. To ale neznamená, že by se povolání ztratilo. Živým příkladem tohoto je pro nás sv. Petr. Není ubohosti a slabosti, po nichž by nenásledovala lítost: onen pohled na Ježíše jdoucího kolem nás a prosba o odpuštění - jak to udělal Petr. Pak je plnost milost povolání znovu vlita do duše a my se vracíme ke Kristovým učedníkům. Pasquale Foresi 30. července Pokoj mezi bratřími je Boží vůlí Sv. Petr Chrisostomos 31. července Seděl jsem tam [blízko řeky Manresy jako poutník] a začaly se mi otevírat oči intelektu. Nebylo to vidění. Přesto jsem poznával a rozuměl mnoha věcem víry, ducha i vědy a to díky tak velkému světlu, že se mi zdály jako nové. Není možné popsat všechny detaily, které jsem pochopil, protože jich bylo mnoho. Je možné říci jen, že to bylo velké světlo v mém intelektu. Takové, že za celý svůj život, za těch 62 let, i kdybych dal dohromady všechna osvícení od Boha i vše co jsem se naučil, jsem nedostal tolik, jako tenkrát v té chvíli. Sv. Ignác z Loyoly 1. srpna Kontemplativní život spočívá v tom, že zahlédneme v každé věci Boží přítomnost. Dovolíme Bohu, aby se nás dotýkal a vedl nás. Necháme se přítomným Bohem uchvátit a naplnit. Bohem, jenž je v Bohu, Bohem, který je ve světě, v církvi, ve společenství. Jinými slovy: Bohem nad námi i v nás, Bohem vně i uvnitř, Bohem mezi námi a v našem nitru. To, na čem skutečně záleží je, abychom nevynechali ani jednu příležitost, abychom byli s ním a přebývali u něho - abychom přilnuli k „absolutnu uprostřed“. Jistě, toto „kontemplativní“ zůstávání v Bohu od nás vyžaduje čas. Ale nám se ho zdánlivě nedostává. Není však spíše pravdou to, že nám čas plyne rychleji, když naše chvíle věnované kontemplaci, zkracujeme? Čím více mám práce, tím více času potřebuji na modlitbu. Pak se totiž děje jakýsi druh „zázračného rozmnožení času“ – díky času věnovanému Bohu mám nakonec více času nebo přinejmenším získávám čas příhodnější, lépe použitelný, více naplněný láskou k druhým. Klaus Hemmerle 2. srpna Modlitba čili rozhovor s Bohem je nejvyšším dobrem. Je to vlastně vnitřní spojení s Bohem. Jako tělesné oči vidící světlo jsou jím rozjasněny, tak i duše, která se vzpíná k Bohu, je ozářena nepopsatelným světlem modlitby. Musí to však být modlitba, která není vykonána ze zvyku, ale která vychází ze srdce. Nemá být předem omezená na určené chvíle nebo hodiny, ale má se neustále rozvíjet dnem i nocí. Není třeba pozvedat naši duši k Bohu pouze tehdy, když se ze všech sil snažíme o modlitbu. Je zapotřebí, abychom toužili po Bohu a myslili na něj, i když jsme zaměstnáni jinými věcmi: ať je to péče o chudé nebo něco dalšího, co je možná nádherně ozdobeno štědrostí vůči druhému člověku. Aby se pro Pána všechno stalo - ochucené božskou láskou jako solí - nejlahodnějším pokrmem. Věnujeme-li tomuto druhu modlitby co možná nejvíce našeho času, můžeme se z této přednosti radovat stále, ba dokonce po celý život. Svatý Jan Zlatoústý 3. srpna Když ponořujeme Mahatma Gandhi 4. srpen Zemřeli bychom samou radostí, kdybychom věděli, jak nás miluje náš Pán! Nevěřím, že existují tak tvrdá srdce, která by nemilovala, když sama vidí, jak velmi jsou milována... Jediným štěstím, jež máme na zemi, je to, že milujeme Boha a že víme, že Bůh miluje nás. Spojení s Ježíšem Kristem, spojení s křížem: hle, to je spása! Člověk má krásné poslání, a to modlit se a milovat... V tom spočívá štěstí člověka na zemi. Svatý Jan Maria Vianney 5. srpna Osobní modlitba se nedá ničím nahradit, neboť přicházejí chvíle, v nichž je každý volán, aby se duchovně setkal s Bohem z očí do očí. To se může odehrát v soukromí vlastního pokojíku nebo před svatostánkem, ale také když jsme pod stromem, na vrcholku hory, na mořském pobřeží. Může se to také stát při řízení automobilu. Děje se to v různých chvílích během mše, například během přípravy, před vstupní modlitbou, po čteních nebo homilii, zcela jistě po svatém přijímání a při poděkování, které bezprostředně navazuje na slavení eucharistie. Naše osobní modlitba musí být opravdová: musí spontánně vyvěrat ze srdce. Může se vyjádřit slovy i bez nich; nemůže být omezená na opakování modliteb, které napsali učitelé duchovního života nebo svatí, i když jejich texty mohou pomoci, abychom vstoupili do osobní modlitby. Kardinál Francis Arinze 6. srpna Bůh v nás má svůj živý nástroj, svého služebníka, a tím svého tlumočníka a ozvěnu svého hlasu; svůj svatostánek, dějinné a společenské znamení své přítomnosti uprostřed lidstva; žhoucí ohnisko, z něhož sálá jeho láska k lidem. Tato podivuhodná skutečnost vyžaduje první a nejkrásnější povinnost našeho kněžského života: důvěrné sjednocení s Kristem v Duchu svatém, a tudíž s Tebou, Otče (srov. Jan 16,27); tedy to, co je věrohodným a osobním vnitřním životem. Životem, který je nejen s přísnou obezřetností střežen, aby byl vždy ve stavu milosti, ale rovněž životem, který je svobodně vyjádřen neustálým jednáním, v němž se odráží hluboké poznání, důvěrný rozhovor, láskyplné kontemplativní spočinutí. Pro nás je určeno Ježíšovo slovo opakovaně vyslovené při poslední večeři: «Manete in dilectione mea.», tj. „Zůstávejte v mé lásce.“ (Jan 15, 9; 15, 4; ecc.). V tomto vroucím spojení s Kristem a se zjevením, jímž On předal světu božské a lidské, spočívá první charakteristický postoj služebníka, který má zpřítomňovat Krista. Pavel VI. 7. srpna Drazí kněží, nikdy dost nezdůrazníme, jak je naše osobní odpověď na povolání ke svatosti zásadní a rozhodující. Je podmínkou nejen k tomu, aby byl náš apoštolát plodný, ale také – v širším smyslu – aby tvář církve odrážela světlo Kristovo (srov. Lumen gentium 1) a vedla tak všechny lidi k poznání a ke klanění Pánu. Výzvu apoštola Pavla, abychom se dali smířit s Bohem (2 Kor 5, 20), musíme přijmout především my sami a prosit Pána s upřímným srdcem a rozhodnou a odvážnou myslí, aby od nás vzdálil všechno, co nás odděluje od Něho a je v rozporu s posláním, jež jsme přijali. Pán je milosrdný a vyslyší nás. Benedikt XVI. 8. srpna Modlitba vychází ze svatosti Boha a je zároveň odpovědí na tuto svatost. Jednou jsem napsal: "Modlitba utváří kněze a kněz se utváří modlitbou." Ano, kněz musí být především mužem modlitby, musí být přesvědčen, že čas věnovaný důvěrnému setkání s Bohem je nejlépe využitý čas, protože prospívá nejen jemu, nýbrž i jeho apoštolské práci. Jan Pavel II. 9. srpna Kristus se nepodílel pouze na oficiální bohopoctě. Víc než často evangelia mluví také o Jeho modlitbě o samotě za nočního klidu, na vrcholu hor, na poušti, daleko od lidí. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí předcházelo jeho veřejnému působení a před tím, než vyvolil a vyslal svých dvanáct apoštolů, se odebral k modlitbě v horské samotě. Během modlitby na Olivové hoře se připravil k výstupu na Golgotu a to, co v této nejtěžší chvíli svého života žádal na Otci, je nám předáno v několika krátkých slovech, které nás mohou vést jako hvězdy v okamžiku naší agonie: „Otče, chceš-li, vzdal ode mne tento kalich, ale ať se nestane má vůle, ale tvá.“ Tato slova jsou jako záblesk, který na chvíli ozáří nejvnitřnější život Ježíšovy duše, nepochopitelné tajemství jeho lidského a božského bytí, jeho rozhovory s Otcem, rozhovory, které jistě pokračovaly neustále po celý život. Edith Stein 10. srpna Moje duše je těžce nemocná. Včera, hned po návratu z Říma, jsem slyšel jen různé černé zprávy: problém semináře, problém Kongregace mučedníků, atd. a bolela mne z toho hlava. Napadlo mne, že ne pouze já jsem skutečný biskup této diecéze, ale pravým biskupem je Ježíš. Jelikož On mi dal problémy, On mi dá také řešení. Určitě i já musím vykonat svůj díl. Musím být nástrojem pravdy, dobroty a lásky. Navečer jsem s rozhodností obnovil úmysl směřovat ke svatosti. Nemohu povolit v životě modlitby tak, jak to někdy dělám. Musím skutečně umírat každý den. Musím každý den umírat s Kristem. Jestliže uskutečňuji toto předsevzetí, problémy se zjednodušují. Směřujeme ke svatosti. Také papež to nám biskupům v květnu zdůraznil. Kardinál Stefano Kim 11. srpna Jakoby svět zestárnul poznamenán tíhou let, zamlžil se pohled víry, stalo se nejistým a nestálým naše chování, ochabl zápal každé mužné činnosti … A hle, Bůh, který miluje lidi, se z tajemství svého milosrdenství postará, aby v církvi vzbudil nové řeholní řády, jejichž prostřednictvím způsobí oporu víry jako pravidla pro obnovení mravů. On neváhá povolávat nové zakladatele s jejich opravdovými následovníky, světlo světa, ukazatele cesty, učitele života … A proto milosrdný Bůh vzbudil úctyhodnou pannu Kláru a v ní nechal zazářit ženám nejjasnější svítilnu; a ty, nejblahoslavenější Otče, když jsi ji připsal na seznam svatých, (…) jsi postavil tuto svítilnu na podstavec, aby dávala světlo všem, kteří jsou v domě (…) Proto ať lidé následují nové učedníky Vtěleného Slova; ženy ať napodobují Kláru, stopu Matky Boží, jako svou novou průvodkyni. Anonymní autor 12. srpna Všechny touhy, které mne rozptylují Rabindranath Thákur 13. srpna Křesťan spoléhá ve všem pouze na Boha a ne na se sebe. Právě skrze modlitbu dokázali spravedliví vytrvat... Ostatně, všimněme si, že jakmile opomíjíme naše modlitby, rychle ztrácíme pochopení pro nebeské věci: myslíme pouze na ty pozemské. Jestliže však modlitbu obnovíme, cítíme jak se v nás znovu rodí myšlenky a touhy po věcech nebeských. Ano, jestliže máme to štěstí, že žijeme v Boží milosti, buď se budeme utíkat k modlitbě nebo si můžeme být jisti, že nadlouho nesetrváme na cestě do nebe. Jan Maria Vianney 14. srpna Cela hladu nerozhodla o porážce Boha, ale stala se svatostánkem, jako kdyby se Bůh přebývající v srdci jednoho františkána odebral do pekla. Přítomnost otce Maxmiliána v bunkru byla pro ostatní něčím nepostradatelným. On jim dokázal dávat pokoj a oni se okolo něj shromažďovali a nahlas se modlili. Dělalo to dojem, jako bychom byli v kostele. Vězni umírali jeden po druhém a zůstali z nich pouze čtyři. Mezi nimi i otec Kolbe, stále ještě při vědomí. SS kohosi poslala, aby mu dal injekci fenolového jedu. Jeden svědek vypráví: “Viděl jsem otce Kolbeho v modlitbě, jak mu sám nastavuje rameno… Vstoupil jsem, jakmile lidé od SS odešli. Ostatní těla ležela na podlaze s obličeji, které ukazovaly známky utrpení. Otec Kolbe seděl. Jeho tělo bylo čisté a krásné. Měl otevřené oči, jeho obličej byl jasný, klidný, zářivý. Když Kolbe nastavoval ruku, řekl: “Ave Maria!” To byla jeho poslední slova. Z vyprávění očitého svědka 15. srpna Jednoho dne jsem vešla do kostela Zdálo se mi, jako by v tichu odpovídal: Chiara Lubichová 16. srpna Úspěch vašeho působení bude zajištěn do té míry, do jaké vzroste kapacita vašeho ducha. Právě vnitřní život dává sílu apoštolátu, neboť je základem svatosti dělníka evangelia: chrání ho proti nebezpečím pouze vnějškové služby, posiluje a rozmnožuje jeho energii, dává mu útěchu a radost, upevňuje čistotu jeho úmyslů, je štítem proti malomyslnosti, je nezbytnou podmínkou pro plodnost působení, přitahuje požehnání Boží, posvěcuje apoštolát a propůjčuje člověku duchovní vyzařování. Bůh chce, aby se z Ježíše zrodilo mnoho dobrého díla. Když božský mistr říkal: „Ego veni ut vitam habeant“ (Jan 10,10), „Ego sum via, veritas et vita“ (Jan 14,6), chtěl v myslích apoštolů vytesat tento základní princip. Pouze Ježíš, jenom On, je Život. Aby mohli mít účast na tomto Životě a sdělovat jej druhým, musí být sami naroubováni na tohoto Člověka-Boha. Pavel VI. 17. srpna Po příkladu Ježíše je kněz, „správce Božích tajemství“, sám sebou, když žije „pro druhé“. Modlitba mu dává zvláštní citlivost vůči „druhým“ a činí ho pozorným k jejich potřebám, životu a údělu. Modlitba též knězi dovoluje rozpoznat ty, „které mu Otec dal“. To jsou především ti, kteří jsou dobrým Pastýřem jaksi postaveni do cesty jeho kněžské služby, do jeho pastorační péče. (…) Ti, kteří jsou mu duchovně blízcí, ochotní ke spolupráci, ale také všichni ti vzdálení, nepřítomní, lhostejní a hledající. Jak být „pro“ všechny – a „pro“ každého z nich – podle vzoru Krista? Jak být „pro“ ty, které „nám Otec dal“, a svěřil nám je jako závazek? Naše úloha bude vždy zkouškou lásky – zkouškou, kterou musíme přijmout především na poli modlitby. (…) A když se bude zdát, že taková zkouška přesahuje naše síly, vzpomeňme si na to, co říká evangelista o Ježíši v Getsemanech: „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji“ (Lk 22, 44). Jan Pavel II. 18. srpna Kněz má napodobovat Otce: být otcem ve své duchovní plodnosti a lásce vůči duším se všemi kvalitami nebeského Otce, v němž má původ intelekt. Má napodobovat Syna, Slovo, které se stalo Člověkem, a proměnit se ve Mně. Nejen mne napodobovat, ale být mým druhým Já na zemi a oslavovat Otce v každém skutku a dávat mu duše pro nebe. Má napodobovat Ducha Svatého tím, že je láskou, šíří lásku a působí tak, že se duše zamilují do Lásky. Roztavený a proniknutý láskou má všude svědčit o Slově prostřednictvím lásky a sjednocovat všechny duše v Trojici, která je celá láskou, se všemi nedozírnými následky, jež z toho plynou. Sjednocení je solidarita v názorech, úsudcích a rozhodnutích; je to spojení všeho, rozumů i srdcí, v Trojici. Conchita Cabrera De Armida |
Download - ke stažení: 
Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci: naději, spánek a smích.
I. Kant
Nadějná perspektiva (36%)
Dobrý spánek (26%)
Upřímný smích (38%)
Celkem hlasovalo: 233
