Jak jde život

P. ThLic. Jiří Pešek (* 1975)
Základní studium: KTF UK Praha (2000)
Kněžské svěcení: Hradec Králové (2001)
Pastorace: Skuteč a okolí (2000 – 2005)
Specializace: katechetika
(Università Pontificia Salesiana Roma)
Koníčky: fotografie, snowboarding,
cestování a mnoho dalších
Web: www.poust.cz

• V Římě už žiješ pět let. Jak ses sem vlastně dostal a proč jako místo pro studijní pobyt vyhrála zrovna Itálie?

Po několika letech v pastoraci, kde jsem dělal kaplana farnosti a spirituála biskupského gymnazia, se mi zdálo, že by bylo dobré si trochu rozšířit obzory, načerpat nové inspirace a také využít určité talenty a mladý věk k nějakému dalšímu studiu, aby pak člověk mohl být ještě užitečný v některé specifické oblasti. Slovo dalo slovo a otec biskup Dominik mě poslal studovat katechetiku do Říma. Itálie pro mě byla jasnou volbou už kvůli jazyku, který jsem již celkem znal, a pak také kvůli saleziánské univerzitě, která se mi zdála jako nejlepší pro studium zvoleného oboru.

• Za tu dobu jsi měl určitě příležitost vypozorovat rozdíly mezi českou a italskou mentalitou. Co tě na té italské nejvíc oslovuje a co naopak odrazuje?

To je skutečně velmi zajímavé téma. Italové jsou obvykle větší pohodáři, jsou více srdeční a otevření, spoustu věcí neřeší, takže z toho nemají stresy, těžkou hlavu či deprese, na rozdíl od řady Čechů, kteří jsou často nespokojení a naštvaní, kteří stále něco řeší, plánují, kalkulují… Na druhou stranu zas právě takový nezávazný přístup k životu, k úkolům, ke vztahům často způsobuje nespolehlivost a povrchnost.

Za zmínku stojí úplně jiné pojetí prostoru i času. To je možné pozorovat například když potřebujeme Italy předejít na chodníku nebo se s nimi sejít v určitý čas.

Očima hyperkritického Čecha musíme konstatovat neuvěřitelnost toho, že to tady v Itálii ještě funguje. Byli bychom však nespravedliví, kdybychom tvrdili, že italská mentalita je horší než ta naše. Jistě se můžeme v různých věcech inspirovat od mnohých zdejších obyvatel, zvláště v pozitivním přístupu k lidem, v názorové toleranci nebo ve větší schopnosti vést dialog a vůbec komunikovat.

• V Římě ale žiješ v českém prostředí. Jak jsi v průběhu těch pěti let hodnotil náladu v Nepomucenu, proměnu osazenstva, společný život?

Je to tady trochu jako řeka – každý rok něco odpluje a něco nového připluje. Každý rok je tím pádem úplně originální. Ze začátku jsem si říkal, že je trochu škoda, že jsme takoví individualisti, kteří se hodně uzavírají na svém pokoji. Naštěstí jsou tu kromě společných bohoslužeb a jídel různé společenské akce jako mikulášská besídka, oslavy narozenin apod., které nás z našich studijních starostí vytrhují a umožňují nám sejít se a porozumět si na té základní lidské úrovni. Právě toto je jedna z podstatných věcí, které ovlivňují zdejší náladu a která bude důležitá i v našem budoucím příspěvku při vytváření životaschopného presbyteria. Osobně si moc cením, že jsem tu měl možnost potkat spoustu skvělých lidí a vytvořit s nimi přátelské vztahy.

• Říká se, jak obtížné je kázat bohoslovcům, a tady v Nepomucenu je navíc i spousta kněží. Jak se ti tu káže? Připravuješ se nějak speciálně?

Zítra mám zrovna mši… (smích) Asi je pravda, že se tomuto shromáždění káže hůř než běžným věřícím ve farnostech, na druhou stranu to na člověka vychází tak jednou za měsíc, takže to není zas až takový stres. Ideální kázání do našeho prostředí je podle mě krátké a kreativní vyjádření nějakého originálního postřehu, který souvisí s naším povoláním. O něco takového se vždy pokouším a protože rád tvořím, tak mě to celkem baví.

• Do historie Nepomucena jsi zasáhl svými proslulými příspěvky do mikulášské besídky ve formě krátkých filmů. Jak tě vlastně napadlo, že by ses mohl pustit do tvorby tohoto druhu?

V roce 2006 jsem přemýšlel, jak bych mohl do besídky přispět já. Protože vystupování na jevišti není zrovna moje silná stránka, rozhodnul jsem se využít možností dostupné techniky a zkusit něco natočit. Tím jsem se jednak vyhnul zbytečné trémě a jednak jsem mohl využít řadu možností, které běžné divadelní představení nedovoluje.

• Stihl jsi vystřídat několik žánrů…

Ano, během čtyř ročníků mikulášských besídek se nám tu objevily televizní noviny, pohádky a dokonce i reklamy. První roky jsem to natáčel na fotoaparát a zpracovával v nejjednodušším programu, který je na každém počítači. Z prvních nesmělých pokusů se stalo neuvěřitelné dobrodružství scénáristy, režiséra, kameramana, … až po finální zpracování amatérského krátkého filmu. Nemusím zdůrazňovat, že jsme se u natáčení každý rok velmi pobavili a že to utužilo naše společenství. Sám jsem se při tom naučil mnoho nového – jak v technické stránce, tak ve spolupráci s druhými. Moc mě potěšilo, že se naše poslední produkce líbila i panu velvyslanci Vošalíkovi, který na ni dal odkaz i na oficiálních stránkách svého úřadu. 

• Teď trochu z jiného soudku: Ke světovému Dni sdělovacích prostředků vydal Benedikt XVI. poselství, ve kterém nabádá kněze k pastoraci také v digitálním světě. Jak si myslíš, že by kněz měl využívat sdělovací prostředky, jak by ta specifická pastorace mohla vypadat?

Dnes je již pro každého mladého kněze samozřejmostí základní uživatelská zběhlost v práci na počítači a využívání internetu. Myslím si, že katolická církev v Česku je na poli internetu docela pěkně zastoupená, ale osobností, které jsou schopny tímto způsobem dnešním lidem přibližovat evangelium, bude stále potřeba, zvláště i z řad kněží.

Každý z nás by měl, třeba i s podporou spolubratrů, zvážit své osobní schopnosti a možnosti a do tohoto prostoru své talenty investovat. Nemusí to být hned nějaká profesionální prezentace, mnohdy by stačilo přiměřeně zpracovat a nabídnout, co nabízíme v běžné pastoraci, a podělit se o to, čím žijí naše farnosti a též my osobně. V historii to byly často úplně komorní podmínky a také šeptanda mezi lidmi, které umožnily efektivní předávání autentického evangelia.

Současný internet nabízí podobné podmínky a to navíc v mnoha podobách – kdokoliv může publikovat své texty a fotografie na vlastním blogu, být přítomen ve virtuálních komunitách (signaly.cz, facebook.com), sdílet svá videa na youtube apod. Když tam nebudeme my s vlastní kreativitou, budou tam jen „ti ostatní“ a moře bohapustých banalit.

Budoucnost zapojení kněží ve světě internetu vidím v nabídnutí přiměřené mediální formace, ve vytvoření týmů, ve spolupráci s odborníky a v podpoře ze strany představených.

• Ty se teď chystáš k návratu do Čech, do farnosti. S čím tam chceš přijít?

Tak rozhodně nechci přijít jako namachrovanej intelektuál (smích), který bude všem říkat, jak se mají věci dělat… Spíš tam chci přijít se srdcem na dlani, se schopností naslouchat a chápat, vytvářet vztahy, poznávat lidi, vidět, jak věci fungují, jak tam již Duch svatý působil – no a na to všechno pak navázat, získat si spolupracovníky, rozlišovat s nimi priority… To, co jsem se tu v Římě naučil v podobě teoretických vizí, by mělo projít jakýmsi vtělením, aby to odpovídalo konkrétním lidem, konkrétní situaci.

• Je něco, na co se zvlášť těšíš?

Těším se na rodinu a přátele, ale i na nové lidi a na farní pastoraci, která mi tu docela chyběla. Těším na ten koloběh, kdy člověk sám sebe investuje a pak se mu to, třeba úplně jinak, vrací.

Za rozhovor poděkoval 
Vojtěch Loub.