Ke stažení: 9. měsíc myšlenek Roku kněží
19. února
Kněžské bytí a křesťanské bytí
Hieroglyf kněžského bytí v podstatě není více tajemný a více obtížný k rozluštění než ten, který se týká křesťanského života vůbec, a který jako takový znamená «být mrtvými a vzkříšenými v Kristu», «už nežiji já». Je existencí, jež sestupuje jako nezasloužená milost a je spojena s přijatým posláním, a to v jakémkoli křesťanském stavu, v němž se jednotlivec může nacházet.
Hans Urs von Balthasar
20. února
Poklad v nádobě hliněné
My přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme služebníci kvůli Ježíši.
Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.
Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.
A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život.
2 Kor 4,5.7-12
21. února
Boží plán ve zkouškách
Drahý a milý bratře, zatímco se na tebe sypou rány ze všech stran, zatímco jsi bit údery a Božími napomenutími, ve svém srdci nepropadej beznaději. Ať ti z úst nevychází bědování a reptání. Ať tě hořkost sklíčenosti úplně nepohltí, ať tě malomyslnost neučiní úzkostlivým.
Ať ti stále vládne pokojný klid ve tváři, radost v srdci a z tvých úst ať zaznívá díkůvzdání.
Je skutečně třeba chválit Boží plán, podle nějž v současné chvíli zasazuje rány svým vyvoleným, aby je uchránil před ranami věčnými. Skličuje, aby pozdvihl, řeže, aby uzdravil, ponižuje k zemi, aby povýšil.
Sv. Petr Damiani
22. února
Přijmout krizi různosti
My sami, kněží, ať mladí nebo staří, se musíme učit nezbytnosti utrpení, nutnosti krize. Musíme snášet a překonávat toto utrpení. Jen tak se život stane bohatým.
Pro mě má symbolickou hodnotu skutečnost, že si Pán s sebou do věčnosti vzal stigmata. Znamení ohavnosti utrpení a smrti, jsou nyní pečetěmi Kristova vítězství, veškeré krásy jeho vítězství a jeho lásky vůči nám.
Ať jako kněží nebo jako ti, kdo žijí v manželství, musíme přijmout nutnost vydržet krizi různosti, krizi způsobenou druhými, tu krizi, v níž se zdá, že už nelze být spolu.
Benedikt XVI.
23. února
Osvojit si bolesti církve
Tvář církve, tu prozářená světlem, tu zatemněná mraky, se má odrážet v každém křesťanovi a v každé skupině věřících. To znamená, že máme prožívat jako své nejen radosti církve, její naděje, její stále nový rozvoj, její úspěchy, ale především prožívat všechny její bolesti: neúplné společenství mezi křesťanskými církvemi, náhlá zranění v bolestných situacích, v tíživých sporech, v hrozbě banalizace odvěkých pokladů; úzkost mnohých, kteří odmítají nebo nepřijímají poselství, které Bůh hlásá světu pro jeho záchranu. (…)
Přišlo mi na mysl, že by všichni opravdoví křesťané měli být stigmatizovanými, ne ve smyslu mimořádném a vnějším, ale duchovním.
A zdálo se mi, že jsem pochopila, že stigmaty křesťanů našich dnů jsou právě tajemné, ale skutečné rány církve dneška.
Pokud Kristova láska v nás není tak rozvinutá, abychom v sobě zakoušeli bolest těchto ran, nejsme takoví, jaké nás chce Bůh mít.
Chiara Lubichová
24. února
Podněcovat reformu, a ne obviňovat
“Církevní” člověk (…) je zasažen vším, co paralyzuje, zatěžuje a zraňuje celé tělo (…). Trpí špatnostmi uvnitř církve. Přál by si, aby byla ve všech svých údech čistější a jednotnější, pozornější k požadavkům lidí, aktivnější ve svém svědectví, horlivější v žízni po spravedlnosti, ve všem duchovnější a aby byla vzdálenější každému ústupku světu a jeho klamu (…).
Neživí v sobě utopický sen a neschází mu v první řadě sebekritika, nerezignuje, že Kristovi učedníci (…) zůstávají stát na okraji velkých lidských proudů. Spontánně vidí dobro, raduje se z něj a usiluje o jeho zviditelnění, aniž by zavíral oči před chybami a slabostmi, které by někteří chtěli popírat, zatímco druzí se nad nimi pohoršují (…).
Ví, že jsou nezbytné mnohé reformy, pokud se chce zabránit zhoubným novotám, a že reformní snahy jsou pro církev přirozené (…). Raději než by nový impuls rozbil, snaží se jej správně nasměrovat.
Henri De Lubac
25. února
Odplata láskou
Bojovat se zlem, s každou formou sobectví a nenávisti a zemřít sobě, abychom žili v Bohu, to je asketická cesta, po níž je povolán jít každý Ježíšův učedník s pokorou a trpělivostí, s velkodušností a vytrvalostí (…).
Mohli bychom říci, že tento vnitřní postoj nám lépe ukazuje také na to, jaká by měla být křesťanská odpověď na násilí, které ohrožuje mír ve světě. Jistě to není msta, nenávist a ani útěk do falešného spiritualizmu.
Odpovědí toho, kdo následuje Krista, je jít cestou, kterou si zvolil Ten, jenž jako odpověď na zlo své doby i všech dob bez okolků objal kříž, a vydal se tak po delší, ale účinné cestě - cestě lásky.
Benedikt XVI.
26. února
Velký ideál: ukřižovaný Ježíš
Velkým ideálem kněžské duše má být ukřižovaný Ježíš a její jedinou snahou na zemi má být napodobovat ho, být Mu podobný vnitřně i navenek.
Ukřižovaný Ježíš je její knihou, její meditací, jejím vzorem, jejím ideálem a její láskou, protože nic nepodněcuje duši k božské lásce tolik jako bláznovství kříže.
Toto je vzácný “talisman” svatého kněze: Ježíš přibitý na kříži, ukřižovaný na oltáři, ukřižovaný především v jeho srdci, a to bolestmi nepochopitelnými, mystickými, avšak skutečnými.
Conchita Cabrera De Armida
27. února
Úspěchy i neúspěchy: pokaždé “díky”
Když pracuješ pro Boha, jak to, že máš pocit sklíčenosti? Čím je něco náročnější, tím bys měl být radostnější, právě jako Jan a Petr, když byli předáni veleradě do rukou: «Avšak oni odcházeli z velerady s radostí, že se jim dostalo potupy kvůli lásce k Ježíšovu jménu.» Nebo jako Pavel: «Jsem plný útěchy a naplněný radostí v každém svém soužení.»
Děkuj Bohu s radostným srdcem, když se ti daří, a děkuj mu stejně, když se ti nedaří, protože Bůh tě chce podrobit zkoušce, aby viděl, pracuješ-li pro Něho nebo pro sebe.
Mít radost a odvahu ve chvíli neúspěchu je těžší než ve šťastných obdobích. Ti, kdo jsou toho schopni, jsou skutečně hrdinové, které můžeš spočítat na prstech jedné ruky.
Kard. François-Xavier Van Thuan
28. února
Plnost důvěry za všech okolností
Synu můj, hodláš-li sloužit Pánu,
připrav se na zkoušky.
Napřim své srdce, vyzbroj se odvahou,
nedej se strhnout v době protivenství.
Přilni k němu, nevzdaluj se,
abys byl ve svůj poslední den vyvýšen.
Vše, co tě potká, přijmi,
a při zvratech svého bědného údělu buď trpělivý,
vždyť zlato se zkouší v ohni
a vyvolení ve výhni ponížení.
Slož svou důvěru v Boha, a on ti přijde na pomoc,
jdi přímo svou cestou a doufej v něho.
Vy, kdo se bojíte Pána, spoléhejte na jeho milosrdenství,
neodbočujte, abyste nepadli.
Vy, kdo se bojíte Pána, mějte v něho důvěru,
a nepřijdete o svou odměnu.
Vy, kdo se bojíte Pána, doufejte v jeho dobrodiní,
ve věčnou radost a milosrdenství,
neboť jeho odměna je věčným a radostným darem.
Sirachovec 2, 1-9
1. března
Střežit srdce
Ani hvězdy nejsou čisté před Boží tváří, natož lidé, jejichž život je neustálé pokušení! Běda nám, pokud smilníme, kdykoliv nás přepadne pokušení! Můj meč - praví Hospodin – na nebi je zpit hněvem (Iz 34,5); tím spíše na zemi, která plodí hloží a trní.
„Nádoba vyvolení“, jejímiž ústy mluvil Kristus, trýzní jeho tělo a dělá z něj otroka. Poznává přitom, že přirozená touha jeho těla jde proti jeho úmyslu, takže je nucen dělat to, co nechce! Jako ten, kdo trpí násilí, volá: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Řím 7,24).
A ty si snad myslíš, že bys mohl žít bez pádů a ran, když nestřežíš s nejvyšší opatrností své srdce?
Sv. Jeroným
2. března
Boží komici
Je sice pravda, že mi Bůh v jistých okamžicích udělil mnoho milostí, avšak obvykle věci jaksi drhnou. Pracuji podle svého plánu ne proto, že mě přitahuje, ale protože to musím dělat, z lásky.
„Ale otče, je správné dělat takovou komedii před Bohem? Není to pokrytectví?“ Buď v klidu. Přišla chvíle, kdy máš hrát lidskou komedii před božským divákem. Vytrvej, protože Otec, Syn a Duch svatý tvou komedii kontemplují. Konej vše z lásky k Bohu, abys mu dělal radost, i když tě to něco stojí.
Jak je krásné být Božím komikem! Jak je dobré hrát komedii z lásky, s obětí, bez nároku na vlastní uspokojení, jen proto, abychom se líbili Bohu, našemu Otci, jenž hraje s námi! Postav se před tvář Pána a svěř mu: „Nemám pražádnou chuť dělat něco takového, ale obětuji to Tobě.“ Pak to skutečně udělej, i když si myslíš, že je to komedie.
Blažená komedie! Ujišťuji tě, že to není pokrytectví, protože pokrytci pro své představení potřebují publikum.
Sv. Josemaría Escrivá De Balaguer
3. března
Křehkost bez malomyslnosti
Je zřejmé, že je třeba se modlit bez přestání, s pevnou vírou a pokorou: „Pane, nespoléhej na mě. To já se spoléhám na tebe.“ V nitru tušíme, s jakou láskou, soucitem a něžností se na nás Ježíš dívá – protože nás neopouští – a tehdy chápeme celou hloubku slov Apoštola: „Virtus in infirmitate perficitur“ (2 Kor 12, 9). Když důvěřujeme v Pána navzdory svým slabostem – či naopak, právě kvůli nim – jsme věrni Bohu, našemu Otci. Tehdy zazáří božská moc a bude nám oporou v naší křehkosti. (…)
Když si uvědomíš, že z jakéhokoliv důvodu něco nezvládáš, řekni mu s odevzdaností: „Pane, důvěřuji Ti, odevzdávám se Ti, pomoz mi v mé slabosti!“
Pln důvěry mu opakuj: „Pohleď na mě, Ježíši, jsem špinavý hadr. Můj život je tak smutný, nezasloužím si být tvým synem.“ Řekni mu to. Řekni mu to mnohokrát.
Zanedlouho zaslechneš jeho hlas: „Ne timeas!“ - Neměj strach! Nebo: „Surge et ambula!“ - Vstaň a choď!
Sv. Josemaría Escrivá De Balaguer
4. března
„Nepochopitelná“ láska
Nejpodivuhodnější na Bohu, který se stal člověkem, je to, že za nás zemřel. (…) Člověk chápe, že musel být vzkříšen, chápe tento počátek radikálního vlastnictví všech věcí, kterým je nanebevstoupení, ale těžko by pochopil, těžko by si představil a těžko by předpokládal, že by za něj Bůh zemřel. A toto budí v hříšném člověku nezměrné pohnutí.
„Šimone, miluješ mě?“ Ne: „Udělal jsi chybu, zradil jsi mě.“ „Šimone, miluješ mě?“ To je obrovská morální revoluce, kterou přineslo křesťanství světu: morálka je láska, která se snaží uskutečnit, která prosí, aby mohla milovat, která vzývá, která žebrá.
„Láska Kristova nás vede k úsudku, že jeden zemřel za všecky. Zemřel, aby už nežili sami sobě, nýbrž tomu, který za ně zemřel i vstal.” Tak je mi znovu řečeno, že v utrpení, jež mi svírá srdce, jsem povolán k ideálu, zatímco já trpím, aby se ten ideál uskutečnil v druhých.
Luigi Giussani
5. března
Temné noci duše
Bůh má s naším životem záměr, který se nepoměřuje délkou našeho života (…). Budou chvíle, kdy budeme skutečně na Boha rozzlobeni. Nebo budeme zcela deprimováni či zklamáni, protože se bude zdát, že Bůh nedělá nic...
Když však využijeme tyto chvíle zmaru („temné noci duše“, jak říkají mystici), náš vztah s Bohem se může prohloubit.
Kdybych chválil Boha jen tehdy, když svítí slunce, moje víra by byla povrchní.
David Watson
6. března
Bolest – cesta k setkání
Hluboké setkání s Kristem je možné skrze bolest. Bez ní ho nemůžeme do hloubky poznat a hluboce se s ním setkat.
Proč právě skrze bolest? Důvodem je to, že pokud se neotevřeme, nemůžeme potkat Krista – nemůžeme se setkat s Kristem, aniž bychom udělali prostor tím, že se otevřeme.
Toto otevření a vytvoření prázdna v nás se neobejde bez prudké bolesti srdce, jakoby probodeného nabroušeným mečem.
Aby byla přijata Věčnost, limit musí být zrušen.
Kard. Stefano Kim
7. března
Utrpení z lásky
Existují dva druhy utrpení: utrpení z lásky a utrpení bez lásky. Všichni svatí trpěli s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My trpíme se zlostí, opovržením a nechutí, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, byli bychom šťastni, že můžeme trpět z lásky k tomu, který přijal utrpení kvůli nám (…).
Říkáte, že je to tvrdé? Kdepak. Je to milé, potěšující a líbezné. Je to štěstí samo. Jen je třeba milovat, když trpíme, a trpět pro lásku.
Kdo jde vstříc kříži, kráčí v opačném směru, než jsou kříže. Pokud je potká, je tomu rád – miluje je a nese je s odvahou. Ony ho spojují s naším Pánem. Očišťují ho. Osvobozují ho od tohoto světa. Odstraňují z jeho srdce překážky a pomáhají mu projít tímto životem podobně, jako most pomáhá přejít vodu.
Sv. Jan Maria Vianney
8. března
Láska a bolest, bolest a láska
Duše se na této zemi stávají nejplodnějšími skrze bolest, odvozenou od věčné lásky, jež jí dává hodnotu pro nebe.
Ve světě duší je láska bolestí a bolest je láskou. Láska má svůj původ v bolesti, ale nikoliv proto, že by byla bolest v Otci, původci všech věcí. Láska má původ v bolesti, protože bolest, důsledek hříchu, byla zničena a vykoupena plodnou láskou Otce, který ničí každý odpad, činí vznešeným, čeho se dotkne, a proměňuje v lásku a v zásluhu dokonce i bolest. Láska má původ v lásce, protože kříž je oltářem bolesti, která vykupuje, oltářem plodné lásky, která zachraňuje. (…)
Kolik různých odříkání musí kněz učinit, aby splnil své povinnosti, aby posvěcoval sebe i druhé!
Pokud si kněží uvědomí, že bolest je obdařuje Otcovou plodností, budou kříž objímat s vroucí touhou.
Conchita Cabrera De Armida
9. března
Božské společenství, lidské společenství
Jsem osobou v nejvyšší míře v okamžiku, kdy dobrovolně a vědomě potvrzuji osobu druhého, a to i za cenu svého života. Tento princip vyjadřuje Ježíš slovy: “Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život” za druhé. Jinými slovy nikdo není tolik sám sebou, lidskou osobou, jako ten, kdo pro záchranu přesažnosti druhého přesáhne sám sebe tím, že se zapře.
To je zákon božského společenství, jak nám zjevil Ježíš, který ho i žil. A tento zákon je též zákonem lidského společenství a každé formy života. Jinak by to ani nemohlo být. Ježíš sám nás vede k jeho pochopení: pšeničné zrno není samo sebou, pokud se nestane klasem, ale stává se klasem jen tak, že projde jistým druhem smrti. Říká též: Kdo myslí jen na to, aby zachránil vlastní život, ztratí ho. Kdo je připravený jej obětovat... zachrání jej.
Silvano Cola
10. března
Tajuplná královská solidarita
Kdo patří Kristu, musí zcela žít celý Kristův život. Musí dorůst až do zralosti Krista, (…) projít skrze Getsemany i Golgotu. A všechna utrpení, která mohou přijít zvenku, nejsou ničím ve srovnání s temnou nocí duše, v níž božské světlo již nezáří a Pánův hlas již není slyšet. Bůh je tam stále, ale skrytý.
Utrpení a smrt Krista pokračují v jeho mystickém těle, v každém z jeho členů. Utrpení a smrt jsou údělem každého člověka. Ale pokud on je členem mystického těla Kristova, jeho utrpení a smrt získávají skrze božství hlavy smiřující a spoluvýkupnou hodnotu. (…)
Tak ten, kdo je svázán s Kristem, skálopevně vytrvá i v temné noci subjektivního prožitku vzdálenosti od Boha a Boží nepřítomnosti. Možná, že božská ekonomie spásy užívá těchto utrpení, aby osvobodila někoho, kdo je objektivně spoután hříchem. Proto “buď vůle tvá”! Také, anebo právě zde: v lůně nejtemnější noci.
Edita Steinová
11. března
Seismograf naší doby
Jestli chceš seismograf, který dokáže zaznamenávat otřesy naší doby, poznávat pozitivní i negativní tendence soudobého smýšlení, blížící se hrozby a nové naděje, vem si postavu kněze.
On je určitým způsobem Srdcem Pána, vloženým jím samotným do dějin lidstva, právě kvůli tomuto zvláštnímu povolání: mít citlivost vůči Pánu a vůči lidem, se kterými se sjednocuje a kterým chce být nablízku. Tato citlivost je však spojena též s velkou zranitelností.
Klaus Hemmerle
12. března
Kolektivní temné noci
I moderního člověka, navzdory jeho výdobytkům, trápí v jeho osobním i kolektivním prožívání propast opuštěnosti, pokušení nihilismu, absurdita řady fyzických, morálních a duchovních utrpení.
Temná noc, zkouška, v níž se dotýká tajemství zla a vyžaduje otevřenost víry, někdy nabývá epochální rozměr a kolektivní proporce (…). Jan od Kříže nás svou zkušeností zve k důvěře, k tomu, abychom se nechali očišťovat od Boha. Ve víře protkané nadějí a láskou začíná noc poznávat “světla úsvitu” a stává se zářivou jako velikonoční noc (…).
Kéž bychom dokázali temné noci, jež se kupí v myslích jednotlivců i v současném kolektivním vědomí, prožívat v čisté víře, v naději, která “dosáhne vše, v co doufá”, v lásce planoucí ze síly Ducha, aby se proměnily v jasné dny našeho bolestí sužovaného lidstva, ve vítězství Vzkříšeného, jenž osvobozuje mocí svého kříže!
Jan Pavel II.
13. března
“Tvář” hříchu
Ježíš proto, aby vrátil člověku Otcovu tvář, musel lidskou tvář nejen přijmout, ale obtížit se dokonce “tváří” hříchu. “S tím, který byl bez hříchu, jednal (Bůh) kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha” (2 Kor 5, 21).
Nikdy zcela nepronikneme hlubinu onoho tajemství. Veškerá hořkost tohoto paradoxu stoupá z bolestného, zdánlivě zoufalého Ježíšova výroku na kříži: “Eloi, Eloi, lema sabachthani?”, což znamená “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mk 15, 24).
Je možné si snad představit větší utrpení a bezútěšnější temnotu?
Jan Pavel II.
(Novo millenio ineunte 25)
14. března
“Sjednocovat se” v Ježíšově stylu
Stát se z lásky jedním z nás, to Božího Syna nestálo málo. On dokázal “žít druhého”. Pohleďme na něj, na člověka: Ježíš se rodí jako my, Žid mezi Židy v židovské kultuře; žije, pracuje, pláče, je unavený, trpí tělem i duší; obětuje Bohu i strašný pocit opuštěnosti od něj; je zničen, umírá. Tak si prošel vším negativním, co zažívá lidstvo, aby jej celé přijal do svého srdce a přinesl jej k Otci.
Právě na něj (…) hledíme, abychom pochopili, jak přinést Boha tomu, kdo jej nezná nebo si jej představuje jinak. “Sjednocovat se” s nimi, přijmout různé kultury, které jsou často velmi bohaté, možná s tisíciletými tradicemi, a v nich nechat vyklíčit radostné zvěsti.
Ježíš ukřižovaný ve svém výkřiku opuštěnosti připomíná všechny lidi tohoto světa: ateisty, materialisty, násilníky, teroristy, hříšníky, narkomany, zloděje, vrahy... Právě láska k Ukřižovanému dává knězi nový elán, aby poznal, jak a o čem s nimi hovořit. Ježíš přišel jako lékař pro nemocné.
Chiara Lubichová
15. března
Sdílet Boží utrpení
“Nemohli jste se mnou bdít aspoň hodinu?”, ptá se Ježíš v Getsemanech. To je úplný opak toho, co duchovní člověk očekává od Boha. Člověk je povolán sdílet Boží utrpení ve vztahu ke světu bez Boha.
Má proto skutečně žít ve světě bez Boha a nesnažit se zastřít či nějak nábožensky proměnit existenci světa bez Boha. (…)
Křesťan se nestává křesťanem nějakým náboženským aktem, ale tím, že má podíl na utrpení Boha v životě světa. To je obrácení: nemyslet především na vlastní utrpení, na vlastní problémy, na vlastní hříchy, na vlastní úzkosti, ale nechat se vláčet s Ježíšem Kristem po cestě mesiánské události spočívající v tom, že Izajáš 55 se naplňuje nyní.
Dietrich Bonhoeffer
16. března
Neuzavřít se
Svým utrpením na kříži a svým výkřikem opuštěnosti Ježíš sjednotil lidi s Bohem a mezi sebou. Právě tam na sebe vzal každý hřích, každou bolest a nejednotu, a tam je překonal. (…) Navzdory nezměrné odloučenosti od Otce, kterou v té chvíli pociťoval, řekl: “Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.” (…)
Podobně i my, kdykoliv se ocitneme tváří v tvář bolesti, která připomíná tu jeho, nemůžeme se zastavit, zůstat tam v šoku, ale máme jít s láskou dál. (…)
Nejprve je třeba sestoupit do hlubin srdce a říci Ježíši opuštěnému: “Ty jsi můj jediný poklad.” Pak se pustíme do toho, co po nás Bůh v dané chvíli chce, jako například milovat bratry, kteří jsou kolem nás. (…)
Je jisté, že se nemůžeme uzavřít do sebe, do svých osobních bolestí. Všechny bolesti světa jsou naše, protože jsme křesťané, následovníci Krista.
Chiara Lubichová
17. března
Co je podstatné
Někdy nás vytrvalost v lásce může dovést až do situace, kdy již nedokážeme zadržet výkřik: “Bože můj, proč jsi mě opustil?” Pokud v této situaci nepřestaneme milovat, můžeme se dotknout něčeho, co již není ani neštěstí, ani radost, ale podstata - jednoduchá, čistá a nepatrná, v níž se stýká radost s bolestí - tedy samotná láska Boha.
Simone Weil
18. března
Vše je obsaženo v životě Boha
Setkání s Ježíšem opuštěným je dnes svátostí setkání světa s Bohem. Jeho znameními jsou opuštěnost, bezmoc, propasti v nás a kolem nás; tím, co se komunikuje těmito znameními je Boží láska, která to všechno přijímá a přetváří “zevnitř”.
Účinkem je nová schopnost setkání s lidmi, nové společenství mezi nimi, nová schopnost oslovit svět, počínaje novým společenstvím s Bohem. (…)
Ježíš na sebe vzal vše, co je lidské, každou tíhu, každou vinu světa, a z toho důvodu v dějinách není nic, co by zůstalo mimo život Boha. Všechno je zahrnuto do tohoto Božího života, vše se účastní dialogu mezi Otcem a Synem, jejich bezpodmínečné lásky.
Klaus Hemmerle |