7. měsíc roku kněží |
Ke stažení: 7. měsíc myšlenek Roku kněží 19. prosince Teologická identita kněžské služby. Druhý vatikánský koncil učí, že služebné kněžství je ustanoveno ke službě všeobecnému kněžství věřících a že každý, ač kvalitativně jiným způsobem, má účast na jediném kněžství Kristově. (…) Kontext současné kultury. Presbyterium je povoláno k poznávání současné kultury, aby do ní mohlo zasévat semena evangelia, aby tak Ježíšovo poselství dalo vzniknout opravdovému, srozumitelnému a smysluplnému dialogu, který přináší naději. (…) Existenciální a emocionální aspekty, celibát. Intenzivní duchovní život založený na pastorační lásce, který je živen osobní zkušeností s Bohem a společenstvím s bratry; dále též rozvíjení bratrských vztahů s biskupem, s dalšími kněžími diecéze a s laiky. (…) Celibát vyžaduje, abychom vyzrálým způsobem přijali vlastní citovost a sexualitu tím, že je žijeme pokojně a s radostí uvnitř komunitní cesty. Konference v Aparecidě (2007) 20. prosince Po deseti radostných letech kněžství mi totalitní režim v mé zemi odebral dovolení vykonávat kněžskou službu. Byl jsem donucen hledat si civilní zaměstnání a byl jsem stále pod dozorem státní policie, abych byl ode všech izolován. Již jsem měl velkou zkušenost s kněžským společenstvím a to, že jsem v ní pokračoval, mě v oněch letech zachránilo. Setkávali jsme se jednou týdně navzdory velkému nebezpečí, že budeme objeveni a potrestáni. Byli jsme si totiž vědomi, že hodnota našeho setkávání je větší než jakékoliv podstupované riziko. Na těchto setkáních jsme často meditovali Ježíšovu modlitbu za jednotu (Jan 17) a vedeni a povzbuzováni koncilem (PO 8) jsme se dělili o evangelní zkušenosti, které každý ve své situaci dokázal žít. Přežili jsme díky síle této jednoty a následné Ježíšovy přítomnosti mezi námi. Nedokážu dostatečně silně zdůraznit význam této zkušenosti v oněch dramatických chvílích a poté ve všech okolnostech svého kněžského života. Kardinál Miloslav Vlk 21. prosince Společný život zahrnuje celou osobnost, a proto se odlišuje od jakékoli psychologické skupiny (jako např. sportovní klub, civilní nebo náboženská asociace, odborové organizace atd.), ve které se jednotlivci shromažďují za nějakým společným cílem a v určité míře spolupracují na dosažení společných zájmů (…), a to tak, že ostatní dimenze osobnosti (názory, city, víra) si každý člen nechává pro sebe, protože si žárlivě střeží své soukromí. Společenství kněží může být vystaveno právě tomuto riziku: (…) místo toho, aby vytvářeli komunitu, v níž je zákon společenství na prvním místě, žijí jako skupina jednotlivců, kteří jsou náhodně spolu za účelem dosažení společného cíle. Tak se stane, že spolu prakticky nemluví, nekonfrontují se v různých aspektech života a své nabubřelé já činí nepřístupným pro druhé. To je individualismus maskovaný za společný život – žijí vedle sebe, ale nekomunikují spolu. Silvano Cola 22. prosince Kněží jsou povoláni k tomu, aby se otevřeli dialogu s ostatními kněžími, především s těmi nejosamělejšími, nejchudšími, s těmi, kdo prochází nějakou zkouškou. Mají s každým vytvořit konstruktivní vztah, (…) stát se s nimi jedním srdcem a jednou duší. Právě toto vše je ku prospěchu celé diecéze. Díky jednotě mezi kněžími, díky Ježíšově přítomnosti uprostřed nich, díky Ježíši vzkříšenému (…) z toho mají zisk farnosti, stejně jako semináře, školy, misie a všechna apoštolská díla. Tato jednota kněží je též spolehlivou zárukou pro budoucnost církve. Na koho se dívají mladí, které Bůh může volat ke stejnému poslání, aby pochopili, jak se bude odehrávat jejich služba Bohu a lidem? Vidí v současných kněžích způsob svého bytí a často se k nim přidružují jako ke své budoucí rodině. Chiara Lubichová 23. prosince Pro své společenství v kněžství ať si jsou kněží vědomi zvláštní odpovědnost vůči těm, kteří se octli v nějakých těžkostech. Těm ať poskytnou včas pomoc je-li třeba i taktním napomenutím. A ty, kteří v něčem selhali, ať stále provázejí bratrskou láskou a velkodušně ať se za ně neustále modlí k Bohu a chovají se k nim stále jako praví bratři a přátelé. Druhý vatikánský koncil 24. prosince O Vánocích se Slovo stalo tělem, Bůh se stal člověkem. To znamená: Bůh v mém omezení – v mém omezení Bůh. Má omezení, má selhání, mé nejistoty jsou Božím prostorem ve světě. On se ujal péče o to všechno, to vše přijal. (…) Kde se dotýkám svých omezení, tam se vskutku dotýkám jeho, tam není důvodu mít méně naděje, ale naopak více. Přijmout svá omezení znamená přijmout Jeho, přijmout Boha ve svých omezeních. V mých omezeních je zároveň Bůh! To, co mohu dát ve svých omezeních druhým, je nekonečně méně než to, co potřebují a o co žádají. Přesto v těchto mých omezeních je Bůh, který se dává v mém darování se. Prostřednictvím jeho Vtělení – dobře chápaného – se skrze něj stávám “svátostí”, účinným znamením, v němž On se sděluje a šíří se do našeho světa. Klaus Hemmerle 25. prosince Nastal Štědrý večer! Nastal Štědrý večer! Nastal Štědrý večer! Budeme-li mít takovou lásku, Chiara Lubichová 26. prosince Víme, jak mnozí naši současníci říkají: «Kristus ano, církev ne.» Nevidí provázanost mezi Ježíšem a církví. Neuvědomují si Jeho přítomnost v ní. A přesto, čím je, čím by chtěla být církev, ne-li tou, jež ukazuje Pánovu tvář uprostřed světa? Můžeme vzpomenout faráře arského, pokorného a velmi prostého pastýře. Jeden rolník, který byl vyzván, aby o něm svědčil, řekl: «Viděl jsem Boha v člověku.» Připomeňme si též Matku Terezu z Kalkaty a ten nekonečný zástup, který doprovázel její mrtvé tělo v den jejího pohřbu. Křesťané, hinduisté a muslimové, všichni v ní poznali strhující nádheru Ježíše. Jak jsou vzácní tito velcí svědkové Kristovy přítomnosti! Musíme za ně Pánu děkovat. Avšak v naší době, tak spletité a tolik potřebující záchranu, je důležité, aby bylo možné spatřit Krista v celé církvi, aby ona celá vyzařovala jeho přítomnost. Kardinál François-Xavier Van Thuan 27. prosince Kněžství musí posvěcovat rodinu; rodina má zas živit kněžství. Obojí se ovlivňuje v dobrém i ve zlém: nakolik se vyzdvihuje rodina, natolik má důstojnost kněžství a naopak nakolik upadá kněžství, natolik upadá přísun nových kandidátů z rodin. Zabraňte působení kněžství a dosáhnete rozkladu rodin kvůli manželské nevěře, rozvody a potraty; zbavte rodinu mravní bezúhonnosti a nebudete už mít ty, které lze poslat do seminářů či řeholních domů. Buď se navzájem podporují, nebo spolu upadají: u obou platí lidská a božská solidarita. Pokud se my laici vrátíme k vidění kněžství a řeholního stavu v tomto světle, znovu otevřeme dveře svých domů niternému vánku církve, kterým je Boží Duch. Odstraňme překážky toku mravního a duchovního života a znovu oživme nejen druhotné projevy církve, ale církev celou. Igino Giordani 28. prosince Abychom se otevřeli a přijali Kristovu přítomnost jako klíč k životu tajemství církve, je třeba, abychom mezi sebou uskutečnili onu otevřenost a onen vzájemný dar, díky němuž se může naplnit Ježíšův příslib: «Kde jsou dva nebo více sjednoceni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi.» (srov. Mt 18, 20) Na úsvitu třetího tisíciletí si upřímně popřejme, aby se naše cesta víry v pneumatickém prostoru přítomného Krista stala stále novou událostí jeho přítomnosti: ať je on, Ukřižovaný a Vzkříšený Pán, tím, kdo zahoří v našem srdci, kdo otevře naše oči, kdo osvítí naši mysl, kdo posílí naši vůli: «Jako jsi ty, Otče, ve mně a já v tobě, ať i oni jsou v nás jedno, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.» (Jan 17, 21) Piero Coda 29. prosince Jsme-li sjednoceni, Ježíš je mezi námi. A to má skutečnou hodnotu. Je to cennější než každý jiný poklad, který si naše srdce může přivlastnit, cennější než matka, než otec, než sourozenci, než děti. Je to cennější než dům, než práce, než majetek; cennější než umělecká díla tak velkého města jako je Řím, než naše podnikání, než příroda, která nás obklopuje květy a loukami, než moře a hvězdy, cennější než naše duše. Je to on, který inspiruje světce svými věčnými pravdami a tak způsobuje revoluci v každé epoše. I toto období je jeho časem - ani ne tak časem jednotlivých svatých, ale jeho, jeho mezi námi, jeho žijícího v nás, kteří vytváříme v jednotě lásky jeho mystické Tělo. Chiara Lubichová 30. prosince Jsou věřící sjednoceni v lásce, ve služebné lásce Kristově? Jistě je tato farnost vitální, je tu pravá církev, neboť zde hojně kvete onen božsko-lidský fenomén věčné přítomnosti Krista mezi námi (…). Ach, jak by bylo krásné, kdyby naše farnosti skutečně ukazovaly, jaká má být křesťanská společnost! To jest: lidé, kteří se zprvu neznají, lidé různých zvyků, vychování, původu, věku atd., se v kostele poznají a začnou se vnímat jako bratři. Stanou se přáteli, podají jeden druhému ruku, nebudou mluvit o bližním špatně; naopak snaží se pomoci nemocnému, podpořit nezaměstnaného. Jedním slovem kdekoliv lze vykonat cokoliv dobrého ku prospěchu bližního, mají připravené srdce i vůli, aby řekli: Kristus nás volá! Připomeňte si slavné Kristovo slovo: «Opravdu poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým», tedy bude-li tu vzájemná náklonnost více chtěná než pasivně prožívaná, více usilovně vytvářená než spontánní, náklonnost velkodušného srdce, schopného dávat život Kristu uprostřed nás, tedy to, co pochází z našeho sjednocení v Něm a skrze Něj. Pavel VI. 31. prosince Zeptáte se mě: «Jsou u vás lidé tak ničemní, že netouží po Kristu mezi vámi?» Ano, jsme to my sami, my, kteří bojujeme jedni proti druhým. Zde žádné, ale když naše shromáždění skončí, jeden kritizuje druhého (…). Tím že nedůvěřujeme jedni druhým, že se sebe navzájem bojíme, šeptáme něco do ucha sousedovi, a když se přiblíží někdo třetí, ztichneme a změníme téma. (…) «Řeknete, že to neděláme, abychom druhým škodili, ale abychom je chránili.» Právě to mi působí bolest - žijeme mezi bratry a cítíme potřebu být ve střehu, aby nám někdo neukřivdil, a pokládáme za nutné činit kvůli tomu řadu preventivních opatření (…). «Ale – řekneš – já jsem byl pohaněn!» Potupil-li tě tvůj bližní, modli se k Bohu, aby mu prokázal milosrdenství. Je to tvůj bratr, úd tvého těla; on je pozván k témuž stolu jako ty. Sv. Jan Zlatoústý 1. ledna Statečná Panno, Ty, která jsi s apoštoly setrvávala na modlitbách ve večeřadle v očekávání příchodu Ducha o letnicích, vypros, aby se znovu vylil na všechny laiky, muže i ženy, aby plně odpovídali svému povolání a poslání jako ratolesti pravého vinného kmene, určené k tomu, aby přinášeli bohaté plody pro život světa. Jan Pavel II. 2. ledna Ztratil jsem spoustu času tím, že jsem se vracel k marnostem; strávil jsem celé své mládí v neužitečných starostech, neboť jsem se zcela oddával získávání moudrosti, kterou Bůh nazval hloupostí. Jednoho krásného dne jako bych se pak probudil z hlubokého spánku. Jakmile jsem obrátil oči k úžasnému světlu pravdy evangelia, pochopil jsem neužitečnost moudrosti učitelů tohoto světa, neboť se stala ničím. Oplakal jsem tehdy svůj bídný život a prosil o ukázání cesty, na které se otevírá přístup k vnitřnímu životu. Svatý Basil 3. ledna Hned první věta konstituce o církvi objasňuje, že koncil nepovažuje církev za skutečnost uzavřenou v sobě samé, ale odvozuje ji od Krista: „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve... “. Na pozadí rozpoznáváme obraz přítomný v teologii církevních otců, která vidí v církvi Měsíc, jenž nemá své světlo ze sebe, ale odráží světlo Slunce, Krista. Ekleziologie je tedy zcela závislá na kristologii a je s ní spojená. Poněvadž však nikdo nemůže mluvit správně o Kristu, Synu, aniž by zároveň nemluvil správně o Otci, a poněvadž se nemůže správně mluvit o Otci a Synu bez naslouchání Duchu svatému, kristologický pohled na církev nutně vyúsťuje do trinitární teologie (LG 2-4). Řeč o církvi je zároveň řečí o Bohu a pouze tak je to správné. Kardinál Joseph Ratzinger 4. ledna Pokud jsme skutečně kontemplovali Kristovu tvář, nejdražší bratři a sestry, náš pastorační plán se bude nepochybně zakládat na „novém přikázání“, které nám on sám dal: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13, 34). (…) Společenství je plodem a projevem té lásky, jež prýští ze srdce věčného Otce a přichází k nám skrze Ducha, kterého nám dává Ježíš (srov. Řím 5, 5), aby z nás všech vytvořil „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4, 32). Právě skrze uskutečnění tohoto společenství lásky se církev ukazuje jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“. (...) I v novém století bude církev pro svůj život potřebovat mnoho věcí; pokud však bude chybět láska (agapé), vše ostatní bude zbytečné. Jan Pavel II. 5. ledna Církev jako „společenství lásky“ je povolaná zrcadlit slávu lásky Boha, který je společenství, aby přitáhla lidi a národy ke Kristu (…). Církev „přitahuje“, když žije jako společenství, protože Ježíšovy učedníky lze poznat, když se milují navzájem, jako je miloval on (srov. Řím 12, 4-13; Jan 13, 34). Konference v Aparecidě (2007) 6. ledna Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. Zjevení Janovo 21, 10-11.14.22-27 7. ledna Jestliže se podíváš okolo sebe, do měst, která procházíš, (…) řekl bys, že Ježíšova závěť je utopie - kdybys ovšem nemyslel na něho, který též viděl svět podobný tomuto a, na vrcholu svého života, se zdálo, jako by jím byl zavalen, přemožen zlem. (...) Viděl svět tak, jak jej vidíme my, ale nepochyboval. O nocích prosil nebe nahoře i nebe v sobě - pravé Bytí, konkrétní Absolutno - zatímco venku po cestách kráčela nicotnost, která pomíjí. Je třeba, abychom i my jednali jako On (…). Tehdy si uvědomíš, že již nemáš vyhaslé oči a že, když se díváš na svět a na věci, nejsi to již ty, ale Kristus, který se dívá v tobě. A ten opět vidí slepé, aby jim otevřel zrak, němé, aby jim vrátil řeč, chromé, aby znovu chodili. Slepé k vidění Boha uvnitř a kolem sebe, chromé neschopné pohybu, protivící se božské vůli a z hlubin jejich srdce je pobízí k neustálému pohybu, který je věčnou láskou. Pohleď a objev (…) své pravé já, kterým je Kristus, pravá skutečnost tebe v nich. Jakmile jej nalezneš, sjednoť se s ním ve svém bratru. Tak rozžehneš jednu buňku Kristova těla, živou buňku, Boží krb, který má oheň a světlo k darování všem ostatním. Chiara Lubichová 8. ledna První krok musí vždy začít u mne (…): žít takovým způsobem, aby ve mně druzí nacházeli Krista, jeho lásku a byli jí přitahováni. Mám se přibližovat k druhým tak, aby pocítili, že je nevnímám podle těla (2 Kor 5, 16), nehledám své vlastní zájmy ani pomoc či doplnění, nenechávám se vést sympatií či antipatií, ale přijímám je jako samotného Pána. Druzí musí zakoušet, že já žiji z Ježíše, že následuji jeho hlas a nikoliv své myšlenky nebo názory druhých. Uvidí, že můj život se zakládá na jeho Slovu a na jeho svátostech, že naslouchám tomu, co mi chce říct skrze svědky a představené církve. A především že jej hledám tam, kde mne miluje nejvíce, totiž v obtížích, v temnotách, které jsou pro mne „svátostí“ jeho opuštěnosti na kříži, jeho smrti. Dříve či později (…) potkám někoho, kdo přilne k tomuto životu (…). To jsou osoby, které jsme si nevybrali my. Rozšiřuje se tak okruh a vytváří se nové buňky osob shromážděných v Ježíšově jménu. Klaus Hemmerle 9. ledna Křesťan nebo skupina křesťanů se snaží chápat druhé lidi, v jejichž společenství žijí, vlídně s nimi jednají, zajímají se o jejich život a osudy a usilují spolu s nimi o všechno, co je šlechetné a dobré. Kromě toho z nich vyzařuje prostým a nevtíravým způsobem jejich víra v hodnoty, jež přesahují jiné běžné hodnoty, a zároveň i naděje v něco, co není viditelné a co si lidé neodvažují ani představit. Takovýmto svědectvím beze slov tito křesťané vyvolávají v srdcích těch, kdo je pozorují, některé neodbytné otázky, jako např.: proč jsou takoví, proč žijí právě takto? Co, anebo kdo je k tomu podněcuje? Takové svědectví je již samo o sobě tichým, ale přesto velmi silným a působivým hlásáním radostné zvěsti. To už je první evangelizační čin. Výše uvedené otázky snad budou první, které si položí četní nekřesťané, ať již jde o lidi, kteří dosud o Kristu nic neslyšeli, nebo o pokřtěné, kteří však svou víru nevyznávají, jednotlivce, kteří sice žijí mezi křesťany, ale podle zásad naprosto nekřesťanských, anebo osoby, které vnitřně trpí a hledají něco nebo někoho, jehož existenci tuší, ale nenalézají pro něho jméno. Pavel VI. 10. ledna Všemožně se snažte znovu dát život v každé farnosti (…) malým skupinám nebo střediskům naslouchání, kde se zvěstuje Kristus a jeho slovo, místům, kde je možné zakoušet víru, uskutečňovat lásku, dostávat naději. Toto rozčlenění velkých městských farností do mnoha malých společenství umožňuje širší misijní dosah, který bere v úvahu hustotu obyvatel a jejich různé sociální a kulturní zázemí. Je důležité, aby tato pastorační metoda našla účinné uplatnění také na pracovištích. Tato místa si zaslouží dobře promyšlenou evangelizaci, neboť zde lidé tráví značnou část dne. Benedikt XVI. 11. ledna V mé zemi zůstali před perestrojkou v obou diecézích Langson a Bac Ninh na severu Vietnamu jen dva kněží, kteří navíc nesměli volně vycházet ze svého bytu. Kardinál Josef Trinh Nhu Khuê vypráví: “Malé skupinky dvou či tří osob žily evangelium v každodenním životě a různým způsobem si pomáhaly; v tomto vzájemném darování zakoušeli přítomnost toho, který řekl: “Nemějte strach! Já jsem přemohl svět!” (Jan 16, 33) Bylo to zásluhou především těchto malých skupin, že církev mé země přežila. S touto Kristovou přítomností se bylo totiž možné setkat všude. A to i mezi dvěma křesťany, kteří se potkali na trhu nebo mezi těmi, kteří vedle sebe pracovali v převýchovných táborech. Nebylo třeba ani mluvit. Nebylo třeba zvláštních okolností. Stačilo sjednotit se “v jeho jménu” tedy v jeho lásce. Pak bylo možné zakoušet přítomnost vzkříšeného, který dával světlo a posiloval. (…) Právě tehdy, když jsme bývali nejvíce v koncích, Ježíš znovu kráčel po cestách naší země. Vyšel ze svatostánků a stal se přítomným ve školách, továrnách, úřadech i vězeních. Kardinál François-Xavier Van Thuan 12. ledna Kdyby v nějakém městě zapálili na různých místech oheň, nebo i jen jeden menší ohýnek, jež by odolal všem pokusům o uhašení, zakrátko by vzplanulo celé město. Kdyby se na nejrůznějších místech města zažehl oheň, který Ježíš přinesl na zem, a tento oheň by díky dobré vůli obyvatel odolal mrazu světa, zanedlouho by celé město zahořelo Boží láskou. Ohněm, který Ježíš přinesl na zem, je on sám, je to láska – ta láska, která spojuje nejen duši s Bohem, ale i s dalšími dušemi. Roznícený nadpřirozený oheň skutečně znamená neustálé Boží vítězství v duších, jež se mu odevzdaly, jež jsou pro své sjednocení s ním sjednoceny i mezi sebou. Společenství dvou či více duší spojených v Kristově jménu nejenže nemá strach či ostych vyjadřovat nahlas svou touhu po Boží lásce, ale činí též z této jednoty v Kristu svůj ideál – to je božská síla ve světě. Duše, které takto žijí, mohou pocházet z rodin – táta a máma, syn a otec, snacha a tchýně; mohou existovat i ve farnostech, organizacích, společnostech, ve školách, na úřadech, kdekoliv. Chiara Lubichová 13. ledna Vím, že ty, Bože Otče všemohoucí, máš být hlavním cílem mého života tak, aby každé mé slovo a každý můj cit vyjadřoval Tebe. Služba slova, kterou jsi mě obdaroval, nemůže být odměněna lépe než právě tím, že tě dávám poznat a že tě ukazuji tomuto světu, který tě nezná nebo (…) neuznává, že jsi Otec, tedy Otec jednorozeného Syna Božího. To je jediný cíl, který si dávám. Sv. Hilarius z Poitiers 14. ledna Bylo by příliš pohodlné, kdybys vzal s sebou pouze ty, kteří mají rádi pohodlný život, kteří se chtějí jen tak vézt, nechat se opečovávat nebo jen přijímat. Mohl bys tak hrát roli staršího bratra a být nepostradatelný. Tvým úkolem však je spíše vychovávat zodpovědné osobnosti, které chtějí stát pevně na svých nohou, muže hodné toho jména. Tehdy budeš skutečně šťastný, neboť je uvidíš růst spolu s tebou. Kardinál François-Xavier Van Thuan
Prostor společenství je třeba vytvářet a rozšiřovat každý den a na všech úrovních života místní církve. Společenství musí vyzařovat ze vztahů mezi biskupy, kněžími a jáhny, mezi duchovními pastýři a celým Božím lidem, mezi kněžími a řeholníky i mezi církevními sdruženími a hnutími. Za tím účelem je nutné co nejvíce dbát na orgány účasti, předepsané kanonickým právem, jako jsou kněžské a pastorační rady (…). Teologie a spiritualita společenství totiž vede duchovní pastýře i věřící laiky k tomu, aby si vzájemně intenzivně naslouchali (…). Svatý Benedikt radí opatovi v jednom klášteře, aby se radil i s těmi nejmladšími mnichy: “Pán často vnukne mladšímu lepší nápad.” A svatý Paulín Nolánský vybízí: “Kéž visíme na ústech každému věřícímu, neboť z každého věřícího vane Duch svatý.” Jan Pavel II. 16. ledna Ve Skutcích apoštolů můžeme vidět, jak všechny křesťanské komunity, vytvořené a rozšiřující se podle zákonů živých organismů, udržovaly stejnou životní filozofii: uskutečňování Ježíšova přikázání je důvodem existence samotné komunity, je to nový a originální rys, který ji odlišuje od ostatních. Celou pastorační činnost apoštolů je možné shrnout do jediného: vedení všech k životu podle nového přikázání, jež je naplněním Zákona i proroků: “To je přikázání, které jsme přijali od Krista: kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.” (1 Jan 4, 21) Apoštolové takové společenství zažili s Ježíšem a jako první získali povědomí o Božím království mezi sebou. Jejich úkolem bude uvést do něj ostatní, protože právě to je ona “civilizace”, kterou nám chtěl Bůh darovat. Silvano Cola 17. ledna Způsob komunikace prvotní církve vychází najevo z přídavných jmen a příslovcí, které ji charakterizují. Například sdílení darů Ducha má být “k budování společenství” (1 Kor 14, 12); prorokovat mají “jeden po druhém, aby se všichni mohli učit” (1 Kor 14, 31); vše se má dít “řádně a důstojně” (1 Kor 14, 40), “se vší pokorou” (Fil 2, 3) ve vzájemných vztazích; (…) je třeba růst v jednom těle “kompaktním a propojeném skrze vzájemnou spolupráci” (Ef 4, 15). Ve sděleních, která se týkají napomenutí a výtky, je třeba postupovat “s jemností” (Gal 6, 1) a hlásání má být konáno “s odvahou” (Ef 6, 20). Když zkoumáme tyto a další charakteristiky komunikace, uvědomujeme si, že tu vystupují určité konstanty: řád, jemnost, laskavost, pozornost, zájem, jistá organizační schopnost, aby nenastal zmatek a rozkol. (…) Rady v církvi se dávají diskrétně a za účelem ustanovení řádu, jednoty, pokory, mírnosti; napomáhá překonat vznětlivost, nevhodné a nepřiměřené výstupy či neschopnost sesbírat a uspořádat myšlenky. Kardinál Carlo Maria Martini 18. ledna Je potřeba dokázat se odzbrojit. Ekumenický patriarcha Athenagoras I. |