5. měsíc roku kněží |
Ke stažení: 5. měsíc myšlenek Roku kněží 19. října Na rozdíl od jiných je kněz mezi lidmi jako obětní beránek, který patří všem. Veřejný otrok k obecnému použití. (…) Igino Giordani 20. října Kdo se připravuje na přijetí svátosti kněžství, vrhá se k zemi a čelem se dotýká podlahy chrámu. Tím demonstruje úplnou připravenost k vykonávání služby, která mu bude svěřena. Tento obřad hluboce poznamenal mé kněžství. Po letech, když jsem v bazilice sv. Petra – bylo to na počátku koncilu – znovu myslel na tento okamžik kněžského svěcení, napsal jsem báseň, ze které bych tu rád citoval malý úryvek: «Jsi to ty, Petře. Chceš zde být Podlahou, po které chodí jiní…, aby došli tam, kam vedeš jejich kroky… Chceš být tím, který je oporou kroků». Když jsem psal tato slova, myslel jsem jednak na Petra, ale i na celou skutečnost služebného kněžství. Snažil jsem se zdůraznit hluboký význam této liturgické prostrace. V onom ležení na zemi ve tvaru kříže před svěcením, v přijetí Kristova kříže do svého života, v tom, že se stáváme s apoštolem Petrem „podlahou“ pro bratry - v tom spočívá hluboký smysl každé kněžské spirituality. Jan Pavel II. 21. října Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, Bože jediný ve svém bytí a trojí v osobách, můj prvopočátku i nejvyšší cíli, já ubohý hříšník mám v sobě nejživější city úcty, díků a lásky ke tvé nekonečné dobrotě, kterou jsem mohl skrze milost nezaslouženě poznat. Dojat v hloubi srdce (…) kvůli tolika mým bratřím, kteří ještě nedostali světlo tvého Slova, jsem se rozhodl, že s tvou pomocí ti budu sloužit, a to za cenu jakékoli oběti, jakékoli námahy a nepohodlí, i za cenu vlastního života. To vše pro spásu těch duší, za jejichž vykoupení jsi prolil svou krev. Blahoslavený Giovanni Mazzucconi, mučedník 22. října Během cesty na sever Vietnamu, jsem byl třikrát připoután k nekatolíkovi, členovi parlamentu, který byl znám jako buddhistický fundamentalista. Blízkost našeho osudu se vryla do jeho srdce (…), stali jsme se přáteli. Na lodi jsem měl možnost hovořit s nejrůznějšími osobami: s ministry, s poslanci, s vysokými vojenskými, společenskými i církevními autoritami (…). V táboře jsem pak byl zvolen ekonomem, abych sloužil všem. Abych nosil jídlo, obstarával teplou vodu, nosil na zádech uhlí na noční topení, neboť mě ostatní vnímali jako důvěryhodného člověka. Ježíš, ukřižovaný za hradbami Jeruzaléma, mi na odchodu ze Saigonu dal pochopit, že si musím osvojit novou formu evangelizace. Už ne jako biskup nějaké diecéze, ale extra muros, jako misionář ad extra… V temnotě víry, ve službě a v pokoření světlo naděje změnilo můj pohled: tato loď či toto vězení se staly mou nejkrásnější katedrálou. Kard. François-Xavier Van Thuan 23. října Klérus má ze své přirozenosti představovat si církev jako nějakou farnost či děkanát, tedy jako stádce, na které lze dohlížet a uplatňovat v něm své pravomoci. Takovýto efektivní vztah mezi pečovatelem o duše a osobou, které je tato péče poskytována, se zdá jako ideální ba dokonce již možná reálný model „jediného pastýře a jediného stádce“, přičemž se zapomíná, že unus pastor není papež, ale Kristus, a unus grex nejsou jen členové církve, ale celé lidstvo. Tento zjednodušený obraz se může nešťastným způsobem odrážet v různých směrech, zvláště pak v tom, že otevřenost církve vůči světu a její misijní charakter mizí. Hans Urs von Balthasar 24. října Kristovo povolání otvírat se „druhému“ (…) má stále konkrétnější a univerzálnější horizont. Týká se každého, neboť se obrací ke všem. Míra tohoto otevření není pouze blízkost druhému, ale též vnímání jeho potřeb: měl jsem hlad, měl jsem žízeň, byl jsem nahý, ve vězení, nemocný… Na toto povolání odpovíme tím, že budeme hledat trpícího člověka, a to i za hranicemi států a kontinentů. Tímto způsobem se vytváří – skrze srdce každého z nás – univerzální dimenze lidské solidarity. Posláním církve je střežit tuto dimenzi, neomezovat se hranicemi, politickými směry a různými systémy. Udržovat univerzální lidskou solidaritu především s těmi, kteří trpí, a uchovávat ji s odkazem na Krista, který právě tuto dimenzi solidarity s člověkem vytvořil jednou provždy. «Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých» (2 Kor 5, 14). Jan Pavel II. 25. října Církev je povolána být „advokátkou spravedlnosti i chudých“, a to před netolerovatelnými sociálními a ekonomickými rozdíly, které „volají do nebe“. (…) Prioritní zájem o chudé musí proniknout všechny naše pastorační struktury a priority. Církev je povolána být svátostí lásky, solidarity a spravedlnosti (…). Je nezbytná stálá připravenost, která se projevuje konkrétními skutky a rozhodnutími, s vyloučením paternalistických postojů. Je po nás žádáno, abychom se věnovali chudým s láskyplnou pozorností, naslouchali jim, vnímali je jako druhy (…) a společně hledali způsoby, jak proměnit jejich situaci. (…) Jedině blízkost z nás vytvoří přátele a dovolí nám docenit hodnoty chudých, jejich legitimní touhy a jejich specifický způsob prožívání víry. (…) Chudí se stávají subjekty evangelizace a celkového lidského povznesení. Konference v Aparecidě (2007) 26. října Jako arcibiskup Soulu jsem se často ptával: „Je má víra a můj život skutečně podle evangelia?“ Odpověď se blížila spíše k „ne“, a to zvláště v otázce evangelní chudoby, ke které bych měl jako kněz směřovat (…). Někdy jsem ve své kanceláři uvažoval: „Proč nemohu opustit biskupství a žít s chudými?“ (…) Ježíš Kristus, který je mi vším, přišel v chudobě a ukázal Boží lásku chudým, trpícím, vyvrženým a pak zemřel na kříži. Nalomenou třtinu nedolomil, doutnající knot neuhasil. (…) Kdyby se znovu narodil v naší době, bylo by to mezi posledními v chatrči nebo v nejchudší části města. Simone Weilová říkala, že závidí Ježíši ukřižovanému (…). Ona se narodila v Paříži, v bohaté židovské rodině a snila o lidštějším světě, v němž by všichni žili v harmonii. Zanechala po sobě slibnou budoucnost zvláště pro trpící dělníky. (…) Já jí závidím, neboť ona žila celým svým životem jako „plamen“, který objímá bolest a drama světa. Kard. Stefano Kim 27. října Svatý Jan říká: „Jestliže má někdo bohatství tohoto světa, ale před bratrem v nouzi zavře své srdce, jak v něm může přebývat Boží láska?“ Hle, kde začíná láska. Pokud ještě nejsi schopen zemřít za svého bratra, buď ochoten podělit se s ním aspoň o to, co vlastníš. Nechť láska pohne tvé srdce a začneš konat - nikoliv kvůli vnějšímu obdivu, ale z hojnosti milosrdenství, které vzešlo z tebe a učinilo tě pozorným k bídě tvého bratra. Jestli nemůžeš dát svému bratru z přebytku, jak bys za něj mohl položit život? Peníze, které s sebou nosíš, mohou ukrást zloději. A i kdyby nepřišli zloději, oddělí tě od nich smrt, pokud se od nich neosvobodíš za živa. Co s nimi máš dělat? Tvůj bratr hladoví, potřebuje pomoc, možná se dostal do úzkých kvůli svému věřiteli. On nemá nic, avšak ty máš. Je to tvůj bratr, byli jste vykoupeni společně, oba za stejnou cenu, oba jste spaseni Kristovou krví. Ty, který vlastníš dobra tohoto světa, měj s ním soucit. Sv. Augustin 28. října Každá farnost má své poklady. Pravými poklady jsou chudí, trpící, soužení, nemocní a vůbec všechny duše, kterým Duch svatý udělil hojnost svých darů, takže žijí život utrpení a modlitby. (…) Každý dobrý pastýř má umět ocenit a pastoračně využít těchto „pokladů“ pro svou službu, pro spásu duší, které mu jsou svěřeny. Po vzoru Učitele Ježíše Krista, který miloval chudé a nemocné, se má kněz přednostně věnovat těmto svým synům a dcerám: „Byl jsem nemocný a navštívili jste mě.“ Giacomo Alberione 29. října Každé slovo Boha je minimem i maximem, které od tebe žádá. Proto když čteš: „Miluj svého bližního jako sebe sama“ (Mt 19,19), máš v přikázání bratrské lásky vrcholnou míru. Bližní je tvým druhým já a jako takového jej máš milovat. Jestliže on pláče, budeš plakat s ním; jestli se směje, budeš se s ním smát; pokud je jednodušší, staneš se jednodušším s ním; pokud ztratil otce, budeš s ním sdílet jeho bolest. Ty a on jste dvěma Kristovými údy. Když tedy trpí jeden nebo druhý, je to pro tebe stejné, neboť tobě záleží na Bohu, který je Otcem vás obou. Nehledej výmluvy vůči lásce. Bližní je každý, kdo jde kolem tebe, chudý i bohatý, krásný i ošklivý, neznalý i učený, svatý i hříšník, z tvé vlasti i cizinec, kněz i laik; kdokoliv. Zkus milovat v přítomném okamžiku svého bližního, i kdyby tě to vyčerpávalo, a objevíš ve své duši nové květy sil, které jsi před tím nepoznal; ty dodají chuť tvému životu a odpoví na tvá tisícerá proč. Chiara Lubichová 30. října Kategorií, která odpovídá kněžství není zcela jistě kategorie moci… Ano, mýlí se ti, kteří chápou kněžství, službu biskupa či papeže především jako moc. Z evangelií víme, že mezi apoštoly proběhla debata o tom, kdo by měl být první. Pokušení udělat si z povolání za Kristova učedníka mocenskou pozici existovalo již tehdy na počátku a stále pokračuje. Nemůžeme popřít, že toto pokušení bylo v každé generaci a je i v té současné. Zároveň však je tu též příklad Pána, který umývá nohy učedníkům a tak je činí schopnými sedět kolem stolu spolu s ním, samotným Bohem. Tímto gestem vysvětluje, co zamýšlí s kněžstvím. Pokud se vám to nelíbí, nejste kněží. Kard. Joseph Ratzinger 31. října Pane, pronikni nás tak, abychom na sebe vzali vůči druhým postoj těch, kteří se dávají vždy k dispozici. Nauč nás jednat stejně jako ty: „odkládat svrchní šat“. (…) Svrchní šat prospěchu, vypočítavosti, vlastních zájmů, abychom přijali nahotu společenství. Svrchní šat povýšenosti, abychom oblékli průzračnost mírnosti, jednoduchosti, bezstarostnosti. Svrchní šat převahy, arogance, nadvlády, zneužívání a hromadění, abychom se znovu přikryli závojem slabosti a chudoby, protože víme, že „chudý“ není ani tak protikladem „bohatého“, jako spíše „mocného“. Musíme opustit znamení moci, abychom uchovali sílu znamení. Tonino Bello 1. listopadu Svatí jsou jako spousta malých zrcadel, ve kterých nahlížíme Ježíše Krista. Ve svých apoštolech Ježíš pozoruje svou horlivost a lásku pro spásu duší; v mučednících zas svoji trpělivost, svá utrpení a bolestnou smrt; v poustevnících vidí svůj skrytý život; v pannách obdivuje svou čistotu bez poskvrny a ve všech svatých svou lásku bez hranic. A tak když obdivujeme ctnosti svatých, obdivujeme ctnosti Ježíše Krista. Ne všichni svatí začali dobře, ale všichni dobře skončili. Sv. Jan Maria Vianney 2. listopadu Ve chvíli, kdy zavřu oči na této zemi, lidé, kteří budou nablízku, řeknou: je mrtev. Ve skutečnosti je to lež. Jsem mrtvý pro toho, kdo mne vidí, kdo tam bude. Moje ruce budou studené a mé oči již nebudou moci vidět, ale ve skutečnosti smrt neexistuje, protože jakmile zavřu oči na této zemi, otevřu se Boží nekonečnosti. Uvidíme ho, jak říká Pavel, tváří v tvář tak, jak je (1 Kor 13,12). Tak se naplní slovo, které říká kniha Moudrosti ve 2. kapitole: Bůh stvořil člověka nesmrtelného, k nesmrtelnosti, stvořil ho podle své přirozenosti. Tedy v nás je již nesmrtelnost, pro kterou smrt není nic jiného než rozkvět mé identity, mého bytí s Bohem na věky. Smrt je okamžikem objetí s Otcem, jehož toužebně očekává srdce každého člověka, srdce každého stvoření. Oreste Benzi 3. listopadu Ježíš Kristus je Hlavou církve, svého těla. Je „Hlavou“ v novém a originálním smyslu - jako služebník a to podle svých vlastních slov: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45) Ježíšova služba dosahuje plnosti smrtí na kříži neboli naprostým darováním sebe sama v pokoře a lásce: „byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti a to k smrti na kříži…“ (Flp 2, 7-8) Autorita Ježíše Krista jako „hlavy“ se shoduje s jeho službou, s jeho darováním se, úplným, pokorným a láskyplným věnováním se církvi. To vše v dokonalé poslušnosti Otce: On je jediným skutečným trpícím služebníkem, zároveň knězem i obětí. Právě z tohoto pojetí autority jakožto služby církvi je živena a oživována duchovní identita každého kněze. Tímto způsobem mohou být služebníci vzorem společenství věřících, které je zas povoláno k přijetí podobného kněžského postoje služby vůči celému světu. Jan Pavel II. 4. listopadu Celé vaše dílo ať se koná v lásce. Tak budeme moci překonat všechny ty nesčetné těžkosti, které každodenně zakoušíme. Tak budeme mít sílu rodit Krista v nás i v druhých. Sv. Karel Boromejský 5. listopadu V naprosté většině případů, se ono „dát život“, které od nás žádá Ježíš, neuskutečňuje prolitím krve, ale ve všednostech, v mnohých malých skutcích, ve službě druhým, také těm, kteří se z jakéhokoliv důvodu mohou zdát „slabšími“ než my. Sloužit znamená stát se „eucharistií“ pro druhé, ztotožnit se s nimi, sdílet jejich radosti i bolesti, učit se myslet jejich hlavou, cítit jejich srdcem, žít v nich, zkrátka „kráčet v jejich mokasínech“, jak říká indiánské přísloví. Kard. François-Xavier Van Thuan 6. listopadu Toto se mi zdá důležité: vrůstat do kněžství s nadějí, že budeme schopni zemřít za všechny, umřít sobě pro všechny. Zhasnout každý plamen vědění a být pouze láskou. Bůh je láska. Jestliže miluješ, jsi. Nemiluješ-li, nejsi. Je zapotřebí považovat druhého, kohokoliv, za nenahraditelného, za jediného na světě. (…) Kolikrát jsme četli u sv. Pavla, že i kdybychom měli dar proroctví a darovali druhým vše, co máme, ale neměli bychom lásku, nejsme nic. Celé evangelium je zde. „Cokoliv jsi učinil pro nejmenšího, učinil jsi pro mne.“ Jakoukoliv věc dělám i tomu největšímu ubožákovi na světě, dělám ji Ježíšovi. Tato schopnost dokáže prozářit noc. (…) Přesvědčit se o tom, to je revoluční objev. Tehdy začínáme chápat, že by svět konečně mohl fungovat dobře. Silvano Cola 7. listopadu Ježíš ukřižovaný (…) z bohatého, kterým byl, „se ponížil a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (srov. Flp 2, 7). On umí naučit kněze opravdovému křesťanskému jednání, které si mají osvojit vůči všem sobě svěřeným: sloužit. (…) Takový je Kristus a takového on chce kněze. Sloužit, „sjednocovat se“ se všemi ve všem, kromě hříchu… aby pro Krista získal mnohé (srov. 1 Kor 9, 19). Vstoupit do dialogu s každým bližním, chápat, mít všechny v srdci! Jestliže bude základem kněžské služby takováto vroucí láska, tato služba srdce, kněz zažije rozkvět jemu svěřené části církve. Uvidí zázrak, který mají křesťané povolaní Duchem svatým odhalit světu: královské kněžství. Dá život věřícím, kteří vědí, že povinnosti vyplývající z víry se nevyčerpávají účastí na nedělní bohoslužbě, ale žijí svůj křest tak, že v Kristu umírají okamžik za okamžikem, v síle lásky k němu a mezi sebou. V něm pak též zažívají zmrtvýchvstání. Chiara Lubichová 8. listopadu Vzhledem k rostoucímu nedostatku kněží v mnoha místních církvích a k ustavičné potřebě zajišťovat bohoslužby, existuje nebezpečí, že život kněze se omezí na sled posvátných úkonů bez hlubokých osobních vazeb na konkrétní bližní. (…) Abychom se stali lidmi společenství a dialogu, musíme se plně věnovat každému: všichni jsou Boží synové a dcery, všichni mají nekonečnou hodnotu. Podle Pastoračních pravidel sv. Řehoře Velkého, která ovlivnila život pastýřů po mnoho staletí, je „uměním všech umění“ nazvána schopnost přivádět k Bohu osoby svěřené do naší služby. Jak bychom však mohli druhé takto vést, kdybychom se nesnažili neustále vytvářet s nimi hluboké osobní vztahy v Kristově pravdě a lásce, kdybychom jim nenaslouchali a nedokázali odložit vše své před každým z nich? Toni Weber 9. listopadu Ušlechtilý člověk, který nalezl svůj příbytek v Bohu, musí se stát i on příbytkem pro mnoho jiných. Nabízíme si navzájem duchovní vlast, a to je skutečný úkol. Připravit někomu dům pro mě znamená být nezištný. Pavel mluví o „neustálém přílivu osob“. Chtěl by se „stát všem vším“. Když se dokážeme tímto způsobem darovat nezištně lidem a nabídnout jim duchovní vlast, tehdy je také snadno vedeme k tomu, aby našli svou vlast v Bohu. Když ale něco schází, znamená to, že jeden článek řetězu není na svém místě. Jedná se tedy o to, aby si lidé vytvářeli dům navzájem. Josef Kentenich 10. listopadu Poslal jsi mne mezi lidi. Vložil jsi na má ramena tíhu tvé moci a sílu tvé milosti, řekl jsi mi, abych šel. Tvrdé a téměř drsné je tvé slovo, které mne posílá daleko od tebe, mezi tvé tvory, které chceš spasit, mezi lidi. Ano, stále jsem s nimi jednal, již dříve, než mě tvé slovo zasvětilo tomuto poslání. Rád jsem miloval a byl milován, rád jsem byl dobrým přítelem a měl dobré přátele. Je krásné a také snadné být takto s lidmi. Jdeš mezi ty, které si vybereš, a zůstaneš dokud chceš. Avšak nyní ne. Lidi, ke kterým jsem poslán, jsi si vybral ty, ne já. Nemám být jejich přítelem, ale služebníkem. Skutečnost, že jich mám někdy po krk, už není znamením, abych odešel, jako kdysi, ale je tvým příkazem, abych zůstal. Karl Rahner 11. listopadu Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U židů jsem se choval jako žid, abych získal židy. U těch, kdo jsou pod zákonem, jako bych i já byl pod zákonem – ačkoliv sám už pod zákonem nejsem – abych získal ty, kdo jsou pod zákonem. U těch, kteří žijí bez zákona, jako bych i já byl na zákonu nezávislý – ačkoliv na Božím zákonu nezávislý nejsem, neboť mě váže zákon Kristův – abych získal ty, kdo žijí bez zákona. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. 1 Kor 9, 19-23 12. listopadu Jelikož Bůh je láska, kněz nebude nikdy moci oddělit službu Bohu od lásky k bratřím. Vždyť má předkládat učení, v němž dvojí přikázání lásky shrnuje celý zákon: lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Kněz nemůže vštěpovat a šířit toto učení, není-li on sám autentickým svědkem lásky. Jako pastýř Kristova stáda nemůže zapomenout, že jeho Mistr daroval svůj vlastní život z lásky. Ve světle podobného příkladu kněz ví, že už není pánem sebe sama, ale že se musí všem stávat vším a přijmout každou oběť spojenou s láskou. To předpokládá štědré srdce, otevřené pochopení a sympatii vůči všem. Jan Pavel II. 13. listopadu Když jsme ve třídě, uznejme, kdo jsme; když jsme v úřadě, uznejme, kdo jsme; když jsme v kulturním domě, uznejme, kdo jsme; jsme-li ve farnosti, uznejme, kdo jsme. Když jste součástí těla Kristova, jste součástí těla jedni druhých. To je ta nejrevolučnější věta, jakou lze formulovat: „jste součástí těla jedni druhých“. (…) Když vidí Matka Tereza z Kalkaty špinavého člověka ležet v kanálu jako odpad, postará se o něj jako o část Kristova těla, tedy svého těla. Toto povědomí se musí projevovat viditelně. Pokud by jej druzí neviděli, není tu nebo není opravdové. Musí být vidět, protože toto je svědectví Kristu, to je první vyjádření touhy po Kristu. Luigi Giussani 14. listopadu Láska k bližnímu spočívá v tom, že miluji v Bohu a s Bohem také člověka, který mi není příjemný nebo ho ani neznám. To se může uskutečnit pouze díky důvěrnému setkávání s Bohem, setkávání, které se stalo společenstvím vůle a proniklo i city. Naučím se tak nevnímat druhého člověka svýma očima a svými pocity, ale z perspektivy Ježíše Krista (…). Za vnější podobou druhého vnímám jeho vnitřní očekávání gesta lásky a pozornosti. Ty mu nedávám pouze skrze organizace k tomu určené, jako bych jej viděl jen politicky. Já vidím Kristovýma očima a mohu dát druhému mnohem víc, než jen materiální nutnosti. Mohu mu darovat pohled lásky, kterou potřebuje. Benedikt XVI. 15. listopadu Někdy se stává, že omezení a nedostatky druhých znesnadňují naši svatou povinnost poznávat v nich Ježíše. To nás může klamat a vést k oslabení našeho zájmu o ně, aniž bychom si všimli, že je něco v nepořádku. Můžeme se dokonce domnívat, že v těchto případech končí nebo se zmenšuje naše povinnost je milovat. Je třeba umět odpustit tak, jako odpouštěl Ježíš. Z příkladu Mistra se učíme, že pro lásku neexistují výmluvy nebo polehčující okolnosti. Kristus chce, abychom milovali, či ještě přesněji, abychom milovali, jak nás miloval on sám. (…) Tato schopnost vidět lepší stránku druhého je nejlepším protijedem proti zhoubným tendencím, které vyzdvihují to negativní, a také proti zlořečení, které jsou v lidské společnosti tak běžné. Je to krásná bitva, kterou musíme každý den bojovat v každodenních vztazích s našimi bratry. Kard. Claudio Hummes 16. listopadu Člověk, který má lásku, není pyšný, nelibuje si v nadvládě nad ostatními, neuslyšíte jej stěžovat si na jejich chování a nerad mluví o tom, co dobrého dělá. Člověk, který má lásku, nezkoumá úmysl činnosti druhých, nevěří, že dělá věci lépe než ostatní, nevyvyšuje se nad souseda. Naopak, věří, že ostatní pracují lépe než on. Neurazí se, když místo něj preferují někoho jiného. Je spokojen, i když se jím pohrdá, neboť je přesvědčen, že si zaslouží ještě větší pohrdání. Vidíte, že k lásce k Bohu a k bližnímu nepotřebujete být velice vzdělaní ani velmi bohatí. Stačí usilovat o to, abychom se líbili Bohu ve všem, co děláme, a konali dobro všem, zlým i dobrým, těm, kdo kazí naši pověst stejně jako těm, kteří nás milují. Sv. Jan Maria Vianney 17. listopadu Pouze radikalitou oběti můžeme být svědky naděje, inspirováni – jak to napsal Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio – „ samotnou láskou Kristovou, která znamená pozornost, jemnost, slitování, přijetí, ochotu a zájem o problémy lidí“ (č. 89). Ježíš ukřižovaný ve své solidaritě s posledními, s nejvzdálenějšími, s lidmi bez Boha, otevřel cestu apoštolu národů, aby se „stal pro všechny vším“. Pavel pak sděluje nám křesťanům, jak vypadá skutečný apoštolát: ukázat každému člověku, bez jakékoliv diskriminace, že Bůh je blízko každému a všechny nesmírně miluje. Když se stáváme „jedno“ se všemi a s odvahou vidíme každého člověka, i toho zjevně nejvíce hodného pohrdání nebo nepřítele, jako „bližního“ a jako bratra, uskutečňujeme ústřední náplň radostné zvěsti: v Ježíšově kříži se Bůh přibližuje ke každému člověku a nabízí mu odpuštění a vykoupení. Kard. Francois-Xavier Van Thuan 18. listopadu Je třeba, abychom rozšířili své srdce na míru srdce Ježíšova. Kolik práce! Ale to je to jediné potřebné. Když uděláme toto, udělali jsme vše. Naše nejdůležitější dílo je udržovat čistotu Boží: udržovat v srdci lásku v kvalitě lásky Ježíšovy. Abychom byli čistí, není třeba ochuzovat srdce a potlačovat v něm lásku. Je třeba jej rozšířit na srdce Ježíšovo a milovat všechny. A jako stačí jedna svatá hostie z miliard hostií na světě, abychom se živili Bohem, stačí jeden bratr – ten, kterého nám pošle Boží vůle – abychom byli spojeni s lidstvem, tedy s mystickým Ježíšem. Chiara Lubichová |